Miluji psy, ale

Dostal jsem v komentáři pod minulým blogem návrh, abych nestudoval teorie, ale pořídil si psa a tak si zařídit super motivaci, jak se nezranit a projít se.

Nápad je to hezký, ale pro mne není. Mám rád psy a byly doby, kdy jsem si představoval, že mám smečku malamutů, kteří se mnou budou cestovat po kanadských severních pláních, nebo sibiřské tundře. Svoboda, nezávislost, co si člověk uloví to má. Helge Ingstad ze všech, co popisovali dobrodružství, tohle ve svých knihách popsal z mého hlediska nejlépe.

Žil nějaký čas s lovci kožešin, s Indiány co si říkali „Pojídači sobů.” Věděl zač je toho loket. Nijak nedramatizoval, ani nezlehčoval. Z jeho knih čišela zkušenost, jak daleko je od plného žaludku, ke smrti hladem. Pokud sobi nepřijdou.

A já nebydlím v kanadských pustinách a nemám pušku ani stáda sobů k dispozici. A rozhodně bych nechtěl psa, který se musí ráno vyvenčit, pak být zavřený celý den v bytě a večer zase vyvenčit. Ať si „milovníci” zvířat říkají co chtějí, takový pes má psí život. Psí život podobný životu lidí v kriminále. Tam je také pustí na čas ven a jinak čumí v celách.

Z lásky k těm psům žádného v paneláku nechci. Jo, pokud bych měl dům, k němu velký pozemek, kde ti psi mohou ležet, když se jim chce, běhat, když se jim chce, pak ano. Pak chci psa, nebo psy.

Další věc, co bych rád uvedl na pravou míru. Nehledám lék na neduhy stáří. Už víc jak třicet let, hledám cestu, jak ty neduhy stáří maximálně eliminovat. Pokud by to spravily procházky, troufnu si tvrdit, že bych tu mohl být tak do 190 v plném zdraví. Neznám moc lidí, kteří rok co rok nachodili kolem 5 000 km. A ti co nachodili, se těch 190 nedožili. Zatím o nikom takovém nevím.

Jak se zdá, nejlepší prevence na neduhy stáří, jsou ty metody, co se týkají přiměřeného pohybu, řízené relaxace, meditace, uvolňovacích cvičení, dechových cvičení a dostatek lásky a sexu. Milovat a být milován. Nebrat si do hlavy stav celého světa, nesnažit se být za všechny odpovědný a minimálně si brát do hlavy politiky a jejich kecy. Plus lenochy, co nic „nepotřebují.” Protože jsou líní jak veš.

Co si myslím, že opravdu prospívá, je rozumět sobě samému, být k sobě upřimný a klidně prožívat své emoce. Jak říkají zenoví mistři. „Jíst, spát, oblékat se, vyprazdňovat, chodit, pracovat.” Hlavně být u každé té činnosti v čas té činnosti.

Když jdeš, tak jdi, když křičíš, tak křič. Hlavně nekolísej! 

A to je asi tak všechno. Člověk hledá, zkouší, občas najde, občas zjistí, že tudy cesta nevede. Ale hledá dál, protože, kdo hledá, najde. Jo jo.