Ještě to tak umět

Pročítám si tak různé weby, různé zprávy, různé názory. Některé mne zaujmou, některé přelétnu jen tak, u některých se zastavím, buď abych se pokochal autorovým rozhledem, nebo omezeností. 

Většinou se nerozčiluji, protože na to někteří autoři cílí. Jejich programem je rozčílit, ukázat tu špatnost, tam špatnost. Druhých, politiků, sousedů, spolupracovníků. Už jsem si udělal obrázek, kde co a kdo bude komentovat. A bavím se těmi spory, které nemohou mít vítěze, i přesto, že různí kopírovači z Wikipedie kopírují moudro, dokazují tím svou svou nadřazenost. Svou převahu ve vzdělání. 

Přemýšlím, co by asi tak dělali, pokud by se museli spolehnout na svou paměť, kdyby jim v diskusi vzali smartphony, museli by citovat zpaměti, kde by byla jejich diskusní „převaha.” Ano, rád se podívám, když si nejsem jistý, ale naštěstí ve svém povolání se většinu dne v diskusi na terapeutické skupině musím spolehnout na svou paměť, výřečnost, schopnost vidět souvislosti. Aniž bych měl k dispozici internet. 

Ty všechny uvedené atributy se dají nacvičit. Stejně jako empatie. Nakonec Demosthénes, který byl vedle Cicera podle mínění starověkých autorů, jeden z nejslavnějších řečníků starověku toho dosáhl. První jeho řeč skončila fiaskem. Údajně neměl žádné předpoklady. Leč učil se mluvit, snažil se překřičet příboj, aby mu zesílil hlas, případně při výstupu na horu, dával si do úst kamínky, aby díky tomu získal čistou výslovnost. 

Tehdy bylo nutné umět mluvit nahlas a čistě, protože jinak nedokázal řečník oslovit shromáždění a získat tak pozornost. Zesilovací aparaturu měli ve svých hlasivkách, nikde jinde. A jak jsem zjistil také při návštěvě starověkých divadel v Izraeli, Španělsku a Řecku, kde byla akustika vždy na vynikající úrovni. Jak to ti starověcí řemeslníci jen dělali, že dokázali i pod širým nebem udělat takovou akustiku? 

Díky paní učitelce Frankové jsem získal lásku k antice a helenismu, což není totéž, a ona o těch časech uměla vyprávět velmi poutavě a vůbec mi nevadilo, že přetahovala hodinu. Zřejmě se v tom Cicerovi a Demosthénovi shlédla. Měla klasické předválečné vzdělání, mluvila německy, francouzsky, latinsky a starou řečtinou. 

Jednou mi sice nafackovala, ale docela právem, protože jsem spal, neb jsem do noci četl „Dva roky prázdnin.” A spát při jejich hodinách považovala za nehoráznou drzost. Naštěstí jsem spal jen jednou. Mám od ní ještě několik knih, které mi věnovala na rozloučenou, jako věrnému čtenáři. 

Takže by mne zajímalo, jak by ti kopírovači opravdu obstáli, kdyby museli čelit argumentům, tvrzením, bez urážek, protože urážky se snadno píší v diskusi na internetu, ale hůř se vyslovují tváří v tvář. I když, několik by jich zřejmě obstálo, ale většina pravděpodobně ne. 

Myslím si, že moje generace měla to štěstí, že se spoustu věcí musela naučit zpaměti, musela umět ty znalosti použít v diskusi, kde platily opravdové argumenty, nikoliv manipulace. Znalosti se cenily. Pochopitelně jen v určitých kruzích. Znalost antiky, nebo jaksi základní přehled patřil k dobrému tónu. 

Rozhodně se mezi znalost nepočítaly současné hollywoodské trháky, kde chybí jakákoliv základní znalost třeba místopisu a mýtů a jde vlastně jen o výdělek. Ukradne se motiv, nabalí se na to spousta rádoby scenáristických fantazií, o tom, co by diváka mohlo upoutat, a vznikne děs běs. 

Zeus je černoch, Trojská Helena Číňanka, nebo Korejka, hlavně aby to bylo multikulturní a politický korektní. Myslím, že kdyby si někdo dal tu práci natočit ty „Řecké báje a pověsti,” čistě, že by to mohlo mít mnohem větší úspěch, než ty filmy, co se dnes točí. 

Úplně si představuji, jak Achilles dostává svou zbroj, jak se opravdu hádá s Agamemnonem o Chrýseovnu, antická tragedie, jak Bríseovna nemůže bez Achilla žít, Patrokles padá v souboji s Hektorem. Skutečně v duchu toho homérovského vyprávění. Jenže zřejmě si tohle nikdo netroufne udělat a pravděpodobně by to skončilo jako další americký paskvil na řecké mýty a báje. 

Viděl jsem jeden film přímo z řecké historie o válce Peršanů z Řeky a byl jsem zděšen. Pohybovaly se tam jakési podivné postavy obdařené zvláštními schopnostmi a vše v digitálním rozměru. Jméno toho filmu jsem úspěšně zapomněl. Snad jen těch slavných „300,” se dalo shlédnout člověk neměl pocit, že jde o naprostou hovadinu.

No, za svého života asi nic takového, co bych si přál, neuvidím. Američané nejsou znalci řecké mytologie, či historie a divák zřejmě spolkne všechno. Ale byl jsem se kdysi podívat, jak na Marathonu, tak v Thermopylech a jiných místech té antické historie a naštěstí jsem si nedal ten požitek z návštěvy zkazit těmi přihlouplými filmy. Jo jo.