Jel jsem ráno tramvají č.12. Směrem na Vltavskou. Jako vždy, mezi Andělem a Klárovem se z tramvaje stane menší cizinecká kolonie. Dnes italská.
Mám Italy rád, jsou to většinou příjemní lidé, v Itálii jsem byl dvakrát pěšky a nikdy jsem nenarazil na vyloženého hulváta. Asi jsem měl štěstí. I s policajty jsme neměl potíže, sice mne několikrát legitimovali, když jsem kráčel ulicí, tedy spíš silnicí a oni byli zvědaví, kam že to mám namířeno. A když zjistili kam jdu, odkud jdu, usmáli se zasalutovali a šel jsem dál.
Takže jsem měl malou Itálii v tramvaji. Starší lidé, muži pustili dámy sednout, zřejmě k nim ještě nedorazila gender rovnost a nebo se už ji nestačili naučit. Dámy se usmívaly, ač starší měly v sobě takový ten italský šarm a temperament. Po Češkách považuji Italky a Španělky za nejkrásnější ženy Evropy, či snad světa.
Koneckonců, italská kultura, italské památky i italská kuchyně je něco, co mohu. Prošel jsem severní Itálii od Trenta až po Bolognu. Po Trento to vlastně není Itálie, ale Tyrolsko, i když oficiálně ano, ale pravá Itálie začínala v Trentu. Tam už jsem se německy ani anglicky nedomluvil.
Anglicky tedy trochu. Ale pastu jsem dostal vždy a v krámcích, které, když jsem byl poprvé v Itálii, byly v každé vesnici, jsem si ukázal co chci, nebo pracně našel ve slovníku. Za devatenáct let, kdy jsem byl v Itálii podruhé, už jich tolik nebylo. Ale lidé se nezměnili.
A miluji italské kostely. Každý, který jsem navštívil byl vyzdoben skvělými freskami. Nejsem extra znalec umění, ale ty malby ke mne hovořily srozumitelnou řečí. Takže jsem vlastně den zahájil hezky. Vzpomínkou na Itálii.
Itálie v roce 1991 byla mou první destinací, kterou jsem navštívil po pádu komunismu. Vlastně první zcela soukromá cesta na Západ, tedy Jih, ale stála za to. Mnozí lidé mi tu cestu rozmlouvali, protože ještě byli zhlouplí bolševickou propagandou, co prý na mě všechno čeká. A ukázalo se, že mě čekají vstřícní, slušní, vychovaní lidé, ať v Bavorsku, Rakousku, Jižním Tyrolsku a v samotné Itálii.
Čisté upravené země, se slušnými lidmi. Byl jsem mladý, bylo čtyřicet a svět byl plný překvapení a možností. On je vlastně i dnes. Jen je trochu víc v chaosu, než by si jeden přál. Ale myslím, že pořád je co objevovat a navštěvovat. Jen se člověk nesmí dát zastrašit negativními zprávami.
Dnes je problém padesát sirotků ze Sýrie. Inu, jak pro koho. Pokud si je vezmou ochotní lidé, kteří mají zájem o adopci nebude žádný problém. Jenže u adopce nikdy člověk dost dobře neví, co si bere domů. A může se dočkat příjemného, ale i nepříjemného překvapení. Pár adoptovaných dětí jsem viděl. Byly mezi nimi lidé zlatí, ale i méně zlatí. Skoro ani pozlacení nebyly.
Jenže pro blogery a media jsou takoví sirotci požehnání. Mají o čem psát, nad něčím a někým se rozčilovat. na jednu a na druhou stranu. Díky svým pěším cestám si vážím lidské pohostinnosti, solidarity. Té solidarity dobrovolné, nikoliv té nadirigované, celostátní. Má-li kdo zájem, dítě vychová. Nemá-li zájem, dítě nevychová. Mezi deseti miliony lidí se zcela určitě padesát rodin najde.
Nakonec i vlastní děti jsou riziko. Teď za mnou byl chlapec. Chlapec jako panna, jak se kdysi říkalo. Feťák, při prvním pohledu by to do něj nikdo neřekl. Poslouchal jsem, co má všechno za sebou. Loni za mnou byla jeho matka a sestra. Dnes dorazil i on. Chvíli jsme povídali, navrhl jsem mu dvě řešení, vyslechl je a řekl, že se rozhodne. Je to na něm.
Vždycky, když začne někdo soudit, jak děti tak třeba rodiče v tomhle směru, říkám si: „Ty toho víš mudrci.” Stejně tak, když někdo začne radit, co má kdo dělat, jak má žít nebo myslet. Co všechno má snášet a udělat, či neudělat. Jakmile začne někdo se chovat tímhle způsobem, mám potřebu zareagovat.
Většinou reaguji tak, že se to sudičům a sudičkám nelíbí. Pak mi nadávají do arogantů a namyšlených blbů. Blba, který se údajně odkopal. Inu, pokud lidé nepochopí, že slova mají svůj význam, dokonce každé jiné a pokud do jednoho pojmu shrneme několik pojmů, pak se nikdy nedorozumíme.
A tak nejsou sto pochopit, že urážka není názor, ani nastavené zrcadlo, a pokud budou se mnou jednat z pozice síly a pohrdání, tak budou narážet. A nebude se jim ono narážení ani trochu líbit. Ti, co si nechtějí svojí nezávislost, svobodu hájit, hájit své hranice, ti si žádnou svobodu nezaslouží. Lidi respektují jen toho, kdo si hájí svoje. Nikoho jiného. A může být chytrý jak chce. Nikdo nenechá volné místo, které nikdo nehájí. Jo jo.
Tomuhle se říkalo: Cajdák. Tělo na tělo, líčko na líčko a čumák na čumák.
