Na téma tohoto blogu mě přivedli zhruba tři lidé. Radka Kielbergerová, Jindra Veselý a V.E.Frankl. Každý trochu jinak.
Ti dva výše jmenovaní jsou po smrti. Jindra 13 let a V.E.Frankl myslím dvacet čtyři. Což mi nijak s oběma,nebrání podobně jako s jinými lidmi, co už tu nejsou, rozmlouvat.
Radka tímto komentářem:
o mě - v těžké opozici - může rozesmát i zdejší ekonomický guru v sukních, který nemá jeden pozitivní článek o službách a zákonech a řešení toho a toho v naší vlasti, všechno špatně, víceméně zvyky naší správy, lidi , všechno špatně...a odchod z Unie je téhle dámě štítem. Živě si představuji, jak do rána po našem odchodu všichni, co to tu řídí, projdou kazatelnou, zpovědnicí, přiznají své viny, vytasí ryzí morál, rozjasní mysl, vymyslí spousty světových řešení... a dále - všichni ti u přepážek jí budou častovat thymolinovým úsměvem legendární dvojice na socialistické stokoruně.:))
Jindra svým způsobem života a chování v posledních dvou letech své existence a V.E.Frankl svým celoživotním pohledem na život, na smysl situací a dalším. Jindra mi jednou přišel sdělit, že má nádor na plicích a že to nebyl z mé strany dobrý nápad ho s tím neustálým kašlem posílat k doktorovi.
Měl prognózu dva měsíce, pak konec. Tak mu to nějak „šetrně” sdělili. Jindra chodil ke mě do skupiny. Alkoholik, abstinující. Vzal si do hlavy, že v tom čase, co má, se smíří s dětmi, bývalou ženou a dodělá si docenturu. Chtěl umřít jako docent. Podle jeho slov potřeboval dva roky. Ten pořádek ve všem udělal, docenturu obhájil a ještě se vydal naposled do Francie. Tam studoval gymnázium. V Dijonu. Ty dva roky si vynutil.
Ač Frankla neznal, přesto v jeho intencích se choval. Pochopil smysl své situace. Což je i má oblíbená disciplína. Nehledat smysl života, ale smysl situace, co ta situace ode mne vyžaduje? Doufám, že kdybych se dostal do stejní situace jako Jindra, snad budu umět ten smysl té situace najít.
Hledá-li člověk zlo ve zlém čase, zcela určitě najde. Hledá-li smysl, pak najde také. Obě emoční roviny se ale od sebe v tom hledání liší. Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví. Čeká nás jen konec života na této zemi. A teď jde jen o to, pochopit, co od nás ten život v tom čase a v situaci, kdy se ocitneme na zemi v životě, který je plný utrpení a překážek chce?
Zažil jsem desítky matek feťáků, které se mne ptaly, proč zrovna je postihlo, co je postihlo. „Takový slušné, nadané dítě to bylo a takový konec, čím jsem si to zasloužila, komu jsem co udělala, kde jsem udělala chybu?” Takhle se ptaly a já hledal slova. A z celého smyslu té situace, mi vyšlo, že mohu jen poslouchat, být s tou matkou, nemusím říkat žádná slova, maximálně se s ní mohu pomodlit za pokoj duše toho dítěte. Feťáka/feťačky.
Teď mi dochází, že Jindra se choval ještě v něčem důležitém podle Franklova poznání. „A přesto říct životu: ANO!” Rozhodl se, že co mu zbývá, užije pode svých představ. Jak řekl, tak udělal. Nezabýval se jen tím špatným. Snažil se být prospěšný nováčkům ve skupině, byl prospěšný jiným lidem i sobě.
Takže co z toho vyplývá pro mne? Už dávno vím, že hledat chyby je snadné. Někdy nutné, ale jen někdy. Daleko důležitější je hledat smysl těch situací, do kterých se v životě dostáváme.
Co ta situace od mne chce?
Co chce ode mne ten vztah?
Nebo co chce ode mne ono utrpení, kterým procházím?
Pokud najdu odpověď, zjistím, že chyby jsou chyby, nic víc. Omyly jsou omyly, nic víc. Nakonec. Se svými chybami a omyly, musím žít jen já sám. Většinou nemusím žít s cizími omyly a chybami. A pokud ano, jako třeba Frankl, pak je dobré i tam najít tu odpověď, proč říct životu ANO! Takže děkuji těm výše uvedeným za námět k blogu. Jo jo.
