Dovolená dnešním dnem definitivně je u konce. Ráno, bude-li mít Jirka Šohájek čas a prostor, vyrazím k němu na opravu můstku, který se mi uvolnil. Pak do blázince. Povinnosti čekají, sladký čas nicnedělání je u konce.
Tedy, ne že bych nic nedělal, ale je rozdíl mezi tím, vykonávat povinnosti, ke kterým jsem se smlouvou zavázal a tím, že dělám, co mne zrovna napadne.
Dnes ve volném dni mne napadlo, že bych mohl zkusit psát hru, co mám už dva měsíce rozepsanou. Necítil jsem nijakou Múzu, jen jsem tak zkusil a ejhle, za odpoledne jsem ji dokončil. Což jsem ani zdaleka nečekal. Najednou mi psaní šlo zcela samo. Jo, tohle jsou věci mezi nebem a zemí. Dvakrát jsem si celou hru po sobě přečetl, gramatickými chybami jsem se nijak nezabýval, spíš jen stavbou a výslovností dialogů. Zdálo se mi, že nikde nedrhne. Dal jsem ji přečíst své lásce, která přišla na chvíli. Lehce u toho slzela, když jsem ji ještě k tomu pustil několik romantických písní, tak se málem rozplakala naplno.
Jsem zvědavý jak ji přijmout ti, kterým jsem nabídl aby v uvedeném dojáku si zahráli. A jak ji přijmou diváci. Tam je vždy zcela nejasno. Člověk může mít pocit, že napsal něco, co se bude líbit, zaujme a zjistí posléze svůj hluboký omyl. Takže vzhůru do dalších nejistot. Nakonec dramatická tvorba mě neživí a trochu pískotu snad také unesu. Určitě jsem nenapsal nic vysoce intelektuálního, hlubokomyslného, nad čím budou znalci dumat ještě za pár století dumat, co tím ten Jílek hodlal říci.
Hodlal jsem a hodlám jen vyprávět příběh lidí, kteří žili život obyčejných lidí a jen tak se poznali a s větším, či menším úspěchem šli kousek života po stejné stezce. Někteří dlouho, jiní méně dlouho. Jak už to v tom lidském životě chodí. Lidé se potkají a jsou spolu, pak se třeba rozejdou, nebo umřou. Nakonec, žádná láska nekončí dobře, přes sebe šťastnější průběh. Bud se rozejdou, nebo jeden umře dřív než ten druhý. Všechny ostatní konce jsou výjimky.
Pravdou je, že občas, co se zdálo jako neúnosná tragedie, se časem může ukázat, coby příležitost k něčemu lepšímu, zajímavějšímu. Pár takových „tragedií” jsem prožil a nakonec se tragedie proměnila v příležitost si ujasnit pojmy a cíle, co vlastně chci, v čem by mi ten vztah bránil a čemu by ublížil. Ono nic není jednobarevné, až se tak může zdát. Ani neúspěch v partnerství. Po vykonávání 22 let terapie závislých a spoluzávislých, vím o čem mluvím.
Otázkou je, co je úspěch. Jestli třeba to, že lidé v tom partnerství si dlouhé roky ubližují, manipulují se, nedokážou vlastně prožít lásku a jen jakási setrvačnost, strach opustit známé a „zavedené” jim brání jít jinam, nebo jestli opravdu se museli rozejít, jestli nestačilo jen zkusit jiný model komunikace. Protože i po letech ta láska, když neplane plnou silou, tak alespoň doutná. Mohl bych se tady rozepisovat.
Když jsem se o dovolené setkal se svou velmi dobrou známou Janou, povídali jsme si o jedné její známé, která dvacet let opakovala svému muži, že je největším omylem jejího života. Dvacet let on se snažil ji dokázat, že ten omyl nebyl tak velký. Pak, protože stokrát a nebo tisíckrát opakovaná informace se stane „pravdou” a on své ženě oznámil, že tedy ji nehodlá bránit v napravení jejího omylu a odešel k jiné.
Jana mi řekla: „Mnohokrát jsem od tebe v blogu četla podobný popis takové situace. Ona/on říká takové věci a nic se neděje a najednou se zvednou a jsou pryč a ten druhý se zhroutí. Splnilo se jim jejich přání, a mohou hledat něco lepšího. Myslela jsem si, že přeháníš. A najednou jsem tohle viděla na vlastní oči. Tak dlouho ta žena vykřikovala, že její muž je ten omyl, jak by mohla bez něj krásně žít, až se ji její přání splnilo. A teď somatizuje, je v depresi, najednou sama pro sebe nemá cenu. A on nejeví žádnou snahu o návrat, o dokázaní, že je ta žena pro něj nejlepší a nepostradatelná.”
Ano, viděl jsem svobodné ženy, které léta měly na mysli jen kariéru, kamarádky, společnost ve které mohly vynikat. Muži jim byli jen pro zábavu. Střídaly je a vyměňovaly, jak se jim líbilo. Přišel čas a zůstaly samy. Tedy mají ty dávné kamarádky, jenže ti vyměnění muži, mají většinou rodiny a nejsou sami. Jistě, podobně se chovají i mnozí muži. Nestarají se o své děti, aby nakonec zjistili, že ani ty děti se o ně nestarají. Pak jsou také sami a zbývá jim většinou jen ta hospoda. Jinak nemají nic, ani děti, ani vnuky, nic. Jen samotu.
Ale pojďme k lahodnější věci, jak praví klasik. Když se lidé nedopustí ani jedné z těch výše uvedených chyb, pak mohou žít podle své chutě a něco s někým sdílet. Tak proto jsem byl rád, že jsem mohl dnes sdílet své napsané, s někým, koho ta hra potěšila, zajímala a dotkla. Když lidé projeví emoce z napsaného, pak i já projevím emoce z jejich emocí. Většinou je mi z jejich emocí dobře. Najednou má, co dělám smysl. Jo jo.
