Tak, zítra zase letní slunovrat. Kolikátý, které jsem zažil. Už jich mám víc za sebou, jak před sebou, ale tak už to bývá. Lásek a slunovratů mám za sebou hodně.
Dorazil jsem domů, měl jsem toho docela dost. Na facebook jsem napsal, že bych si měl hledat nějakou lehčí práci, třeba na šachtě, či v kamenolomu. Setkala se ta replika s pochopením. Na chvíli jsem se natáhl na podlahu a vorazil.
Jak tak ležím, chmurná nálada mě přešla, to obvykle při relaxaci, po skončení mi začala hlavou znít jedna písnička. Ode Petra Nováka: Mé desky mé lásky. Už dlouho jsem ji neslyšel, tak jsem si ji na internetu našel, pustil a bylo dobře.
Díky ní jsem upadl do sentimentální nálady a v souvislosti letní rozpálenou dlažbou jsem si vzpomněl na písničku od Evy Pilarové, také už z dávného pravěku pop musiky: Léto dlažbu žhaví. Dnes a včera už dlažba byla žhavá. Mé bosé nohy si užily tepla. Ráno, mne v tramvaji oslovil pán, podivoval se, že chodím bos. Prý by se bál střepů. Onehdy si díky střepům píchl kolo. Dali jsme se do řeči, vykládal mi jak chodí do klubu otužilců, pak z něj vylezlo, že tu studenou vodu používá na léčení své diagnosy.
Říkal mi ji, ale zapomněl jsem ji. Také jel do Bohnic, on na kontrolu, já do práce. Tím začal poměrně náročný den, který jsem skončil večer skupinou. Mezitím jsem toho měl víc. Komunitu, poradu, vyhazovali jsme dva pacienty, nějak se jim nechce spolupracovat, asertivitu s pacienty, rodinnou terapii s manžely, skupinu a večer ještě skupinu. Skončil jsem a měl jsem pocit, že mám za sebou vykládku lodě. Pytlovinu. To bejvala dřina.
Ale relaxace a ty dvě písničky mi udělaly dobře. Někdy stačí docela málo, aby se mizerná nálada a únava odplavila něčím tak prostým, jako je ležení na podlaze, pozorováním svého dechu, představy, že s každým výdechem odplývá bolest, únava a napětí. V takových případech jako je dnes, miluji tyhle maximálně jednoduché techniky.
Ty písničky jsou hodně staré, ale mne pořád baví, mám rád muziku, která má kvalitu. A Petr Novák a Eva Pilarová, to v každém případě kvalita je. Jo, už mnohý můj idol z mládí, bud už je dnes neznámý, nebo po smrti. Ale naštěstí zbyla tu muzika a ta je krásná pořád. I když už davy za nimi nešílí. Petr Novák už je skoro dvacet let po smrti a paní Pilarovou poslouchám jen z desek, co mám, nebo na internetu.
V sobotu bychom měli hrát divadlo. Už se termín blíží, napětí před premiérou stoupá. Mám pocit, že opět herci neumí text, nejsou připraveni podle mých představ a zase čekám jak vše dopadne. Sice mne divadlo neživí, ale ty texty jsem napsal a mám takové docela skromné přání, aby vyzněly aspoň tak, jak jsem při psaní doufal, že vyzní.
Inu, když se jeden dá na tu „uměleckou” dráhu, má jen o co si řekl. Ale jak říkávala má katolická žena Petra, původně herečka. „Co je to za herce, když nevydrží dvě hodiny ostudy?” Za herce, nebo autora, který bude také na jevišti. Autorské divadlo má svůj půvab. Autor se hned dozví, co si lidé o jeho textech myslí.
Nejen textech, ale i provedení. Autor, průvodce a režisér v jednom. Vzal jsem si docela hezký kus. Jo tak už to mám, netroškařím. Tak trochu jako Rusové. Tisíc kilometrů žádná dálka, čtyřicet stupňů mráz, není žádný mráz a čtyřicet stupňů vodka, není žádná vodka. Jsou docela velkorysí.
Poslouchal jsem včera a dnes na Primě Putina. Oliver Stone s ním dělal rozhovory. Inu slušná propagandistická akce. Ani jsem se nijak nepodivoval. Rusko, Sovětský svaz a znovu Rusko, vsjo ravno. Žádný rozdíl. Levičák Stone málem hýkal nadšením. Putinovi tu propagandu nemám za zlé, ale někteří levicoví nadšenci by si ten ruský zázrak měli prožít, někde na vesnici dva tisíce km od Moskvy.
Ani bych jim nepřál ten pravý sovětský, nefalšovaný zázrak. Ten současný ruský by docela stačil. Mám ruskou kulturu i Rusy samotné rád, ale nedělám si o nich pražádné iluze. Natož o Putinovi. Jo jo.
