Pochlubil se mi jeden bloger, že mu změřili IQ, před tím, než nastoupil vojenskou základní službu, protože měl jezdit s Dozerem DK -M. Pobavil mě. Tak trochu z jeho vyprávění to vypadá, že to byl jeho celoživotní úspěch.
Možná byl, možná nebyl. Ale. Zaujalo mne jeho tvrzení, protože lidé, co vyprávějí hrdinské historky z vojenské základní služby se dají rozdělit asi na dvě části. Jedni z děsem v očích, vyprávějících o všech útrapách, co zažili. Druzí, jak s tou vojnou vyběhli a vojna na ně neměla, protože co lampas, to blb. tenhle je spíš ta první sorta.
Musím říci, že na vojně jsem byl, vojna mi nijak nevadila, i když nebylo vše růžové. Byl jsem v poddůstojnické škole, díky tomu jsem se vyhnul mazácké vojně. To že jsem musel běhat, zakopávat se, válet se po nocích ve sněhu, zima na Šumavě, jsem bral jako trénink, neb jsem celoživotně tíhl určité námaze těla, ale i mysli.
Vrátím se k těm vypravěčům. Někteří o tom vypráví celý život a jejich absolvování poddůstojnické školy je v podstatě nejvyšší možné vzdělání, kterého se na sobě dopustili. Další mlčí, berou vojnu jako jistou zkušenost, která jim odhalila jejich rezervy, protože se hlásaly v ČSLA a posléze v PŠ, asi dva postoje: Voják leží, nebo běží a když leží, tak se zakopává. A druhý postoj spočíval v tom a ten jsem velmi dlouho praktikoval v životě: Voják, když nemůže, tak zjistí, že může minimálně ještě jednou tolik.
Netvrdím, že jsem vojnu miloval, ale pořád jsem ještě patřil ke generaci, která byla vychovaná, že nejít na vojnu je tak nějak hanba. Že takový kluk vlastně není až tak chlap. Až později začala ta móda modrých knížek, o kterou se snažil kde kdo. Já osobně jsem to vzal tak, že na vojnu se jít musí, tak na vojnu se jde.
Nijak si ji neidealizuji a nijak jsem tam zas tolik nestrádal. Kondici jsem měl, takže i tu poddůstojnickou školu jsem absolvoval celkem v pohodě. Nic náročného na IQ ta škola nebyla a žádnou závratnou inteligenci nevyžadovala.
Za půl roku to bude padesát let, co jsem šel na vojnu. Dostal jsem povolávací rozkaz, ještě než jsem se stačil doučit, ale vojáci mě na ty výuční zkoušky pustili. Byl jsem doma o týden navíc. To se počítalo.
Poddůstojnickou školu nepovažuji za vrchol svého vzdělání ani za životní úspěch. Přeci jen jsem měl o vzdělání jiné představy. A také jsem si ho časem víceméně doplnil. Spíše více. Jak říkám, nejsem sběratel vojenských historek, ale nemám nějakou averzi k armádě. Armádu považuji za nutnou, pacifista zřejmě nebudu. Byly doby, kdy jsem uvažoval o možnosti být vojákem z povolání, ale naštěstí mě to přešlo.
I když, kdybych měl možnost sloužit v armádě britského, nebo amerického typu, asi bych to zkusil. V bolševické armádě se mi být lampasem přeci jen zajídalo. Spíše ale než v armádě, tak bych sloužil ve válečném námořnictvu. Válečné loďstvo je mým koníčkem. Co u nás vyšlo v dobách socialismu o námořnictvu jsem přečetl. A po sametu jsem na pár válečných lodích se byl podívat. A četl dále. K tomu videa na YouTube.
Tak jsem se stal aspoň labským plavcem. Lodě jako lodě. Velké, nákladní a na ježdění náročné. Labský plavec se nikdy neplavil, ten jezdil. Žargonem řečeno. Opět jsem si musel doplnit vzdělání. Vlastně celoživotně se vzdělávám. Zřejmě už bez vzdělávání neumím být. Tak trochu se divím lidem, že nechávají mozek zakrnět, protože ten kdo ho nepoužívá, ten o něj přijde.
Mnohdy lidé se ptají, co s tím vzděláváním, když stejně umřu a do hrobu si ty vědomosti nevezmu a před ničím mne to neuchrání.? Beru to jako s tělem. Když ho člověk přiměřeně používá, stará se o tělo i mozek, má pocit, že je ten život nějak snazší. Než člověk umře. tak nějak si myslím, že člověk pokud má trochu kliku, nemusí umřít zcela zchátralý.
Vrátím se k těm vojenským historkám. Jak říkám, nemám je nijak extra v oblibě. Jsou si všechny podobné a málokdy jsou pravdivé. Jak říkával jeden můj známý. „Pindy starého zbrojnoše.” Armádu jsem bral a beru, že to byla zkouška toho, co vydržím. Ukázalo se že to vydržím dost. Od internátu v učilišti jsem do svých 43 let, pracoval v mužském kolektivu, vojna přispěla k tomu, že jsem se něco o spolužití v kolektivu naučil, pochopil jsem určité zákonitosti lidského soužití. Hodily se mi ty zkušenosti i v práci terapeuta. K některým zkušenostem člověk tak snadno nepřijde.
Zkušenosti se občas sbírají obtížně. Nic není v životě jednoduché a kdo očekává jednoduchý život, většinou zjistí, že čím větší očekávání, tím větší záhul. A tito lidé potom si stěžují jak profesionální plačky, že jim nedali, co jim jiní snadno slíbili. Třeba ve volbách a za pivo, guláš a koblihu. A na vojně jsem slyšel jedno další důležité heslo, kterým jsem se celoživotně řídil:
Voják se stará, voják má!
A na konec jednu ruskou vojenskou písničku. Takovou tu opravdovou vojenskou. A strašně smutnou. Těch vojáků si vážím. Zaslouží si to. Jo jo.
