Kdo nezpívá, nemodlí se, netancuje, ošidí se

Dorazil jsem domu, najedl a nasadil trochu bigbítu při pátku. Respektive znovu jsem si poslech kapelu „Citron.” Neškodný název, tvrdý bigbít.

Jo bigbít, ten mě provází celý život. Bigbít a rokenrol. Při bigbítu jsem se zamilovával, při bigbítu snil. Muzika má tu schopnost, že rozněcuje emoce, povzbuzuje fantasii, má schopnost rozvášnit, okouzlit, uklidnit. Miluji-li dámu a chci aby tomu věřila, pošlu ji píseň. Umí-li kdo zpívat, zazpívá a holky jdou do vrtule.

Tak to v tom světě chodí. V blázinci každé ráno na komunitě se zpívá. Cokoliv. Musím říci, že většinou zpívám s nadšením, ač naprosto neumím. Vždy mi zpěv vylepší náladu. Kdo zpívá, netrápí se. Aspoň ne tolik, kolik by mohl.

Jako mladý kluci jsme s mým kamarádem Zdeňkem chodívali často pěšky na chatu buď do Kamenické Stráně, nebo Hřenska, kde bylo tehdy turistů minimum, a celou cestu jsme zpívali. Nikdy nám písničky nechyběly, vždy bylo co zpívat. Třeba tuhle: a v té mořské dálině, zmizel parník v hlubině, jen tři malé citronky zůstaly plavat na hladině…rýbaraba rýbaraba rýbaraba čuču, rýbaraba rýbaraba rýbaraba čuču, zůstaly plavat na hladině. Jeden praví přátelé, netvařte se tak kysele, vždyť je to přeci veselé, že nám patří moře celé…

Má ta píseň smutný konec, co jsem poslouchal na YouTube, tak to bylo takové ušlechtilé, my jsme ten konec se Zdeňkem vylepšili. …dopluly, dopluly, kdo to ví, dopluly na ostrov korálový, tam žila stará babizna, jménem Mořská Kravizna, sežrala citronky i s kůrou, a tak končím tu baladu svou… rýbaraba rýbaraba rýbaraba čuču…

A jda takhle podle kanálu Kennet & Avon, z Bristolu do Londýna, zpívaje dost nahlas Citronky, ozvalo se z lodi kolem proplouvající. „Neřvi, víme, že to s nima blbě dopadne.” Zastavili, přiklapli k hrázi, dva Češi a nějací Angličané. Dali jsme řeč, kafe, Angličanům tu skvělou píseň přeložili a zazpívali a rozešli jsme se v klidu a míru a citronky se pohupovaly dál na hladině.

Z toho plyne, že zpívat se vyplatí, tak jako tak. Pater Jančík říkal, že kdo zpívá, ten se modlí a hned se modlí dvakrát. Něco na tom bude. Modlení uklidňuje, to mám vyzkoušené a modlit se, přitom zpívat, pokud se to umí, je krásné. Gregoriánské chorály, nebo liturgie východní Církve, nemá chybu. Poslouchám a cítím, jak všechno zlé jde pryč. Hospodi pomiluj, slava Bože těbje slava, svjatyj Bože, svjatyj krepkij, svjatyj bezsměrtnyj pomiluj nas… Staroslověnsky to zní úžasně.

Modlitba má svou sílu i smysl a význam. Lidé mnohdy se modlí, aniž by byli ochotni předtím připustit tu skutečnost, že by se modlit mohli. Jak známo, když je nejhůř, přileze se ke křížku. A to je dobře.  A když se zpívá, tak samotný zpěv má neskutečnou sílu a dopad na psychiku. Občas je dobré se obrátit k něčemu vyššímu a většímu, než jsme my sami. Tohle se mi líbí třeba na chasidismu, jak se Židé chasidé modlí jakoby celým tělem. Prožívají zpěv i modlitbu i pohyb Zpěv, tanec, modlitba, tohle patří k člověku odedávna a kdo nezpívá, nemodlí se a netancuje, ošidí se. Patří to do každého náboženství a není to hřích! Stejně jako láska.  Jo jo.

Liturgie sv.Jana Zlatoústého