Občas se pobavím při sledování diskusí pod blogy, které se zabývají třeba televizními programy. V době, kdy se nikdo nemusí dívat na televizi, může shlédnout libovolný film, téma, které ho zajímá, kdekoliv jinde mimo televizi.
Chápu, že lidé si přejí krásné pořady, takové jaká by vyhovovaly jim, leč nikdo nemá povinnost točit pořady, které vyhovují jednotlivým lidem. Umělec tvoří podle sebe, televize ten pořad buď přijme nebo nepřijme, divák shlédne, či neshlédne. Takhle je to jednoduché.
Takže plamenné výzvy, rozhořčené diskuse, jsou mi opravdu je k pobavení. Kdysi jsem zaslechl jeden výrok, který parafrázovaný rád předávám dál. „Kdo se dívá na libovolnou televizi, má jen co si zaslouží.” I tohle je jednoduché. Jistě, trefit se do druhých lidí, obvinit je, protože jsem si špatně vybral je ze všeho nejjednodušší. Vykřikovat o poplatcích, které musím platit to samé a v bleděmodrém. Zvolil-li si kdo parlament, který chce mít veřejnoprávní televizi, placenou z peněz daňových poplatníků, má jen co si zaslouží.
Osobně bych Českou televizi prodal. Vůbec bych si nelámal hlavu s nějakou veřejnou službou, kdo má zájem, co potřebuje, si najde jinde. Za pár korun, jen o málo víc mám tolik pořadů, ať zpravodajských tak zábavných, či vzdělávacích, že skutečně veřejnoprávní televizi nepotřebuji.
Tedy veřejnoprávní televize jako zdroj informací, zábavy a poučení je z mého hlediska zbytečná. Ale jak říkám, mnozí lidé potřebují nepřítele. Buď televizi, občany, co chovají zvířata, nebo politiky. Nemít nepřítele, museli by se zabývat sami sebou, a to občas je hodně nepříjemná věc.
Mám několik klientů, podnikatelů, kteří řeší své zákazníky. Jací jsou, jak jsou vybíraví, jak chtějí všechno co nejlacinější. Ptám se jich: „Vy chcete nakoupit, co nejdráž s minimálním výběrem, nemít možnost se rozhodnout?” Obvykle nastane chvíle ticha, pak úsměv a odpověď: „Pochopitelně, že ne, chci co nejlaciněji a co nejlépe.” A jsme u toho bodu. Všichni chceme , co nejlepší zboží, zdraví, cenu, partnera atd. Ovšem, obvykle máme jen co zvolíme, na co opravdu máme, co si vybereme a tedy, co si zasloužíme.
Tak už to v tom lidském životě chodí. A lepší to nebude, přes všechny nářky. Nářky nic neřeší, to se člověk „vypláče,” Stěžovací blog napíše, pár rozhořčených komentářů, kde se vytvoří nekolik skupin, co spolu vzájemně diskutují. Rád diskutuji, hlavně s některými lidmi. S některými ne. Ty rovnou mažu, protože nechci mít, „co si zasloužím,” pokud tu diskusi udržuji, některou prodlužuji, protože se mi dostane toho, co chci.
Podobné tomu vysílání v televizi. něco vypnu, něco sleduji, něco ani nepustím. Já vím, jsem jednoduchý člověk, co jednoduše uvažuje, jednoduše žije a moc se netrápí tím světem vezdejší, protože občas mám svého trápení dost a nepotřebuji si nakládat trable druhých, které nezměním.
A mám na mysli ono Kristovo: Ne spravedlnost, ale milosrdenství chci. Občas člověk musí být milosrdný k jiným, aby se mu dostalo milosrdenství druhých a velmi často musí být milosrdný k sobě. Kdo není milosrdný k sobě, není ani k druhým a kdo neodpustí sobě, žije v celoživotním trápení, protože neumí odpustit ani druhým. Jo jo.
