Jeden intelektuální výkon za odpoledne je tak akorát

Říká se, nechval dne před večerem. Večer už je, tak ho mohu pochválit. Ráno se mi povedlo „kouzlo” se starým distrem Slackwaru. Odpoledne přednáška na PPF.

„PPF” znamená Pražská psychoterapeutická fakulta. Taková privátní šestisemestrová škola, která se zabývá teoretickou výukou ohledně psychoterapie. Kdysi jsem ji absolvoval. Tedy dokončil ji v červnu 1994m kdy jsem začínal se svou terapeutickou kariérou.Dnes tam chodím přednášet. Občas.

Byla velmi příjemná atmosféra, jasná převaha žen v sále mi dělala dobře, ženy většinou snadněji reagují, víc emocí, pak se snadněji pracuje. Přednášelo se mi dobře. Nakonec, přednášet o něčem, co dnes a denně dělám, je celkem brnkačka. A nepřednášel jsem o tom poprvé.

Na „PPF” mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Seznámil jsem se tam kdysi se spoustou zajímavých lidí, vyslechl zajímavé, ale občas i nudné přednášky, ujasnil jsem si tam tehdy své rozhodnutí skutečně skončit u plavby a stát se terapeutem.

Dostal jsem se do naprosto odlišné společnosti, než jsem žil předtím. Být plavec, žít v plavecké komunitě mělo své kouzlo, být terapeut, žít v terapeutické komunitě, má také své kouzlo. Všechno má svůj čas, říká Kniha Kazatel. Byl čas ježdění na lodi, a je čas dělání terapie.

Zdánlivě nesrovnatelné, ale i tady, stejně jako tam se dbá na profesionalitu, pravidla a umění, udělat co nejvíc práce s co nejmenší možnou námahu. „Nadřít se umí každý blb,” pravil kdysi Karel Koukal, co mě zasvěcoval do života člověka, který leze po střeše a dělá novou střechu jako klempíř.

Být klempířem mne bavilo nějaký čas, krátký čas, víc mě bavilo být labským plavce a asi nejvíc mne baví být terapeutem. Vzdělávat mne začalo skutečně bavit ve čtyřiceti. Tak jsem si doplnil vzdělání, nikoliv, že to na mě někdo chtěl, ale protože jsem chtěl se vzdělávat já sám.

Lidé mají pocit, že musí v mládí se vzdělávat, aby z nich něco bylo. Neříkám, že tomu tak není, ale nikdy není pozdě, jak je vidět na mně samotném a pokud ještě se stane, že si člověk najde cestu i k povolání, které touží dělat, pak má dvojnásobný pocit smyslu toho všeho.

Takže zítra si dáme sraz naší divadelní skupiny „Nejlepší a nejskromnější„ Něco dobrého sníme, rozdám texty, domluvíme termín na červen a budeme hrát skoro zcela nové představení. Martin s Petrem byli na přednášce, Martin mne pak vzal domu, tak jsem dali i s mou láskou kafe. Trochu Martin litoval, že nechá roli, kterou jsem původně psal pro něj, někomu jinému.

Jde v květnu pěšky do Říma. Což je moc hezký výlet. Šel jsem dvakrát pěšky do Itálie. Když se povede počasí, tak je celou cestu na co koukat. Česká Sibiř, Šumava, Bavorský les, Alpy, Dolomity, Pádská nížina atd. Přiznám se, že dnes už bych potřeboval víc času, než před osmi lety. Kdy jsem do Padovy dorazil za 25 dní. Po turistických značkách, okreskách to dalo kolem tisíce kilometrů.

Do Říma je to kolem 1400 km, tak bych tehdy potřeboval asi o deset dní víc. Dnes jsem stařec s bolavými koleny a loni jsem měl průměr asi 22 km na den. Hrůza. Jak tomu bude letos se ukáže na cestě do Novohradských hor. Nebude to zřejmě nic moc, Pravděpodobně se už nezlepším.

Jo, docela se těším na zítřejší setkání. Přijdou noví lidé, jedna herečka nás opustí, a dvě nové by měly dorazit. Jestli se neleknou. Oni lidé mají představy různé. Jedna dáma, která byla na mé přednášce se přišla přihlásit. Měla pochybnosti, zda vyhovuje. Ujistil jsem ji, že vyhovuje. Vyhovuje, kdokoliv, Divadlo, jako ostatně všechno, nejsou jen krásní, mladí lidé, ale i lidé, kteří už nejsou mladí a jsou krásní jinak. Vnitřně.

Jo, tak dopíši a půjdu dělat něco užitečného. Odpočinek je nutný. Třeba se dívat na nějaký prostoduchý film, abych se moc nevyčerpával přílišným intošským výkonem. Všeho moc škodí. Jo jo.