Začínám se zajímat, co vlastně obnáší takové natočení filmu. Nejen po obsahové stránce, technickém stránce, jak postavit kamery, co a jak nasvítit, ale i jak sehnat nezbytně nutné peníze, které umožní samotné natáčení.
Občas říkám, že když se člověk modlí, zjistí, že modlení mívá své
praktické výsledky. Najednou se objevují lidé kolem mne, kteří mají zájem se
na tom filmu podílet. Nejen tím, že chtějí být v tom filmu vidět, ale i v
tom, že nechtějí být vidět, ale mají zájem aby v něm byli vidět lidé a děje,
co ten film obsahuje.
Takže se starají o ty zcela málokdy viditelné, ale naprosto důležité
věci, které ten film dělají filmem. Doprava, produkce, kamera, pronájmy atd.
Bez těchto lidí prostě je vše jen takovým hraním na film. Mám své představy,
představy stojí peníze, otázkou je jen kolik jich bude potřeba, kdo je
poskytne a za jakých podmínek.
Lidé mi říkají. „Oslov instituci, oslov televizi, tam jsou
peníze.” Asi jsou, jenže chci být maximálně nezávislý, což je sice
hezká idea,obtížně uskutečnitelná, ale ne nemožná. Občas mi lidi říkají.
„Tohle je nemožné!” A já se jich ptám: „Když je to
nemožné, jak to, že to jiní udělali, zvládli, jsou snad nějací zvláštní? A
pokud ano, tak v čem?”
Měl jsem kdysi sny. Uskutečnil jsem je. Teď se přede mnou objevila
možnost si splnit ne sen, ale možnost. Jako kdysi jsem vydal knížky, pak
napsal několik divadelních her a zrealizoval je. Teď film. V mládí jsem poslouchal
kecy, na co všechno nemám. Ve stáří poslouchám kecy, že žít se dá jen, když
je člověk mladý. Pokud není mladý, nic není a nic neznamená. Ukazuje se, že v obou případech, jsou to jen kecy.
Bolševická „honorace” se posmívala americkému snu, americkým
heslům typu: „Jdi na západ.” Jistě, posmívala se, protože
nepotřebovala lidi, cosi chtějí splnit své sny, potřebovala jen ty, podobně
jako neobolševická „honorace” dneška, miluje jen ty, co jen
konzumují, jsou úspěšní podle představ těch neobolševických intelektuálů. nemají sny o cestě za horizont, ale jen touhu po penězích a díky strachu, že je nebudou mít, jsou poslušní a dělají, co se jim řekne.
Jenže my. My, co jdeme na Západ, máme svoje sny, své představy o úspěchu
a své cíle, co na nás čekají za horizontem. Horizontem, co skrývá poklady
pro naše duše. Američané mají přísloví.
Když legendy umírají,
umírají sny.
Kde končí sny,
končí i velikost.
Takže jdu na Západ.
