Čas od času narazím na vyjádření, nebo spíš napomenutí, které zní asi v tomto smyslu. „Je dobře se mít rád.” Což je dobrý apel, který jen málokdo přeslechne.
Jenže. Jak už to bývá, lidé v debaklu, nouzi, namítnou. ”Nápad je to hezký, jen nevím, jak se mám mít víc rád, co mám pro to udělat?” Otočí hlavu směrem ke mně, pokud je tomu na terapeutické skupině, abych jim dal návod. Případně jedná-li se o individuální pohovor, rovnou se zeptají, jak to.
Já vlastně žádný přesný a vyčerpávající návod, jak se mít rád nemám. Byly doby, kdy jsem žil tak, že jsem sám sobě ubližoval způsobem života, když už jsem se dostal do debaklu, přestal jsem a začal jsem sledovat jak se cítím. Měl-li jsem hlad, najedl jsem se, měl-li jsem žízeň, napil jsem se, cítil-li jsem se sám, vyhledal jsem společnost. Smrdí-li mi koěš s odpadky, vynesu ho. A mohl bych pokračovat výčtem činností, co mi dělají dobře. Jsem jednoduchý člověk, co nevymýšlí žádná složitá životní řešení.
Přišel jsem na skutečnost, tedy skutečnost pro mne, že tohle chování mi dělá dobře. Pokud praktikuji tyhle věci, co mě nepoškozují, ale třeba mi udělají menší spokojenost, nemusím řešit, jestli se mám, či nemám rád. Pokud tohle někomu nestačí, pak jistě najde mnohem důmyslnější systém. Dmes jsem zažil spokojenost, nejen z toho důvodu, že jsem se s Martinem a Radkou byl koupat ve Vltavě, ale jel chlápek po proudu na takovém cákadelku, volaje na nás, že abychom mu pomohli, když jsme v té vodě, že má něco ve šroubu.
Mířil rovnou na nás samotíží. Tak jsem ho čapl za špičku, povídám: „Dej mi kus lana jestli máš.” Měl. Prý to cákadlo váží dvě a půl tuny. No, uvázal jsem lano na knack, tedy tak se tomu říkalo u plavby, ani nevím jak se to řekne česky. Radka celá vyděšená, že jestli to udržím, pobavila mne. Neb na klidné vodě, rozjedu plně naložený člun, co má na plný ponor sedm set tun. Natož tohle. Omotal jsem lano kolem většího kusu betonu a stála ta kocábka jak přibitá.
Martin mezitím zjistil, že má ulomený list u šroubu. Takže jsem ho zase odvázal, pustil po proudu a bylo. Rozloučil se chlapec s díky. Měl jsem radost, jsme mu trochu prospěli. A hlavně jsem měl radost, že jsem nic nezapomněl. Jak loď uvázat a nenadřít se držením vší silou. Šutr je dost silný za mě. A jestli se mám rád? No, když se najím když mám hlad, dám tělu, co potřebuje, když se obléknu aby mi nebyla zima, udělám pro sebe, co potřebuji. Pokud se potřebuji, něco naučit, co mi může zlepšit den, naučím se to. Ale nepřeháním. Nemusím zas být tím nejučenějším na světě.
Tak je to se vším, si myslím. „Udělej co je třeba,co prospěje tobě a druhým, pokud nedoplácím až příliš na tu prospěšnost, a nemusíš Jeníčku dumat, jestli se máš rád či ne.“ Kdo si dělá dobře, ten se rád má, kdo se cíleně ničí, ten se rád nemá. Z toho důvodu se občas některým věcem vyhýbám. Abych se zbytečně neničil. Ničit se, není projev lásky k sobě. A nejedná se jen o abstinenci od alkoholu, drog a hazardu. Třeba přílišné přemýšlení o politice, nebo světových katastrofách.
Případně nadměrnou prací. Práce je do určité míry prospěšná, leč kdo moc pracuje, většinou ničí své vztahy, plus zdraví a peněz co vydělá, neužije. Tudíž lásky k sobě moc neprojevuje.
Tak jsem zkusil zformulovat, co znamená mít se rád. Určitě se k tomu tématu vyjádří někdo mnohem víc fundovaně. Leč pro mne je tenhle koncept dost účinný, zatím jsem nenašel důvod ho měnit. Když se najím, sleduji, co na jídlo říká tělo. Nedumám nad zdravým, nezdravým, leč jen na tom, zda se moje tělo dlouhodobě z toho jídla cítí spokojeně, stejně tak, když dělám věci, které mi dělají dobře na duši.
Uvázat cákadlo, kouknout na dámu v dlouhé sukni a s plynulou chůzí. Je to krása, když ženská umí chodit a jen se nese. Přečíst si něco pěkného, poslechnout dobrou muziku atd. je toho hodně, čím si člověk může udělat radost a tím si prospět a vlastně sám sobě dát najevo, že se má rád. A jak praví svatý apoštol Jakub. Jeden má víru a druhý má skutky. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích. Myslím že by s tímhle mohl souhlasit i leckterý zenový mistr. Jo jo.
