Hořký konec občas pomůže

Jerom Klapka Jerom ve svém slavném románu „Tři muži ve člunu,” se vyznává ze své ochoty sledovat pečlivě kohokoliv při práci a nepřekážet.

Přiznávám, že touhle schopností, též oplývám. Dorazil elektrikář, co mi má zapojit větráky, které jaksi při předělávání bytového jádra opominuli tehdy zhotovitelé a já byl dlouhá léta bez větrání v koupelně. Větrat jsem musel otevřenými dveřmi. Každý další pak říkal, že je to obtížné, skoro nemožné. Petr přišel, shlédl, řekl cenu, čas kdy dorazí a já sleduji jeho pracovní činnost.

Rád nepřekážím a sleduji. Vždy jsem nadšen lidmi, kteří řeknou, udělají, zbytečně nekecají. Je jich málo, ale jsou. Jo na takových stojí svět. Vždy mě uváděli do vytržení lidé, co uměli rukama. Umět rukama znamená totiž, nejen rukama, ale i hlavou. Já vím, že všichni antropologové, sociologové, herci, zpěváci a další jim podobní, co se tak rádi vytahují svou nešikovností, v televizi a jinde, se cítí nad ty umělce řemesla, domnívají se že jsou, vysoko nad nimi, ale to je jejich nehorázný omyl.

Chlap, který neumí si sám něco udělat, tím nemám na mysli masturbaci. Ale třeba složit aspoň nábytek z Ikey, nebo vyměnit kohoutek, (Tím nemám na mysli ty, co tedy by uměli, jen jsou líní.) Ale takového, co pýcha mu nedovolí, se pomalu učit, jak na to, není u mě chlap. I kdyby měl svaly jen se svalit. Jedna věc je nemít čas, protože zrovna hraje Sparta, nebo sleduji Slávii, jak horko těžko vyrovnává v poháru. A druhá opravdu neumět. Nechtít umět.

Ano, pokud se mohu práci vyhnout, vyhnu se ji. Nakonec, dělal jsem třicet let rukama a mám za to, že třicet let je dost, abych si na práci někoho sjednal a odborně zíral, jak se mu při tý práci vede. Holt jsem macho, co má svoje zvyky a úroveň chlapa posuzuji, jak si umí v životě poradit s překážkami.

Chlap, co si neumí uvařit, vyprat, nemá nárok kritizovat u stolu jídlo, které uvařil někdo jiný. Ten má nárok a právo pouze mlčet a sníst, co mu dají a poděkovat. A vzít na sebe košili, co mu žena dá. nekritizovat, že má na rukávech puky. Chlap, který je líný se něco naučit udělat, má jedinou povinnost, zaplatit tomu, co umí, co si ten řekne. Protože nemá ani trochu přehled, co opravdu ten člověk, co umí, dělá. Může se vztekat, může plakat, ale jinak nic.

Jasně, jsem ten starý chlap, co si myslí, že někdy je lepší se ženskými nediskutovat, hlavně, když něco chce, něco ve smyslu, „taková maličkost, co máš za chvíli.” Chlap tu práci udělá po svém, postaví ženskou před hotovou věc a nechá ji aby se smířila se situaci. On ví, jak to je a jak to není. Ten se nenechá vyvést z míry.

Stejně nechá ženskou udělat všechny možné její nápady. Pouze sleduje kam až to ona dotáhne a počká na zadostiučinění, kdy ona ho požádá o pomoc. Pokud situaci ona žena zvládne, raduje se, protože ví, že se na ni může spolehnout. Tahle metoda se mi mnohokrát osvědčila, sledujíc její počínání, jsem pravil. „Tohle nepůjde.” Ovšem upozorním jen jednou. Pokud nedbá, pak už jen sleduji. Mnohdy až do hořkého konce.

Hořký konec, některých činností, je nejlepší korektivní zkušeností. Pro ženy i muže. Jsou lidé, co se poučí hned poprvé, jsou lidé, co potřebují několik pokusů, a jsou nepoučitelní. Ti trpí celý život. Právem. Jsou ženy, které celý život vyžadují nemožné a diví se, že nic nedostanou. Ty opravdu celoživotně trpí nedostatkem lásky a porozumění okolního světa.

No nic, Petr pomalu dodělává, probrali jsme ty jeho předchůdce, kterým se jen nechtělo a tak si dali práci mi vysvětlit, že to nejde. Jsem rád, že jsem na ně nedal a pozval někoho, co s tím nemá problém. A udělal jsem zkoušku systémů a funguje vše jak má. Trvala mu ta práce dvě a půl hodiny. Jo jo.