Bylo mi asi třicet osm let kdy jsem usoudil, že by bylo záhodno navštívit své dcery z prvního manželství v Jindřichově Hradci. Jak jsem usoudil, tak jsem učinil. Sedl jsem do rychlíku a vydal se k uvedenému městu. V Jindřichově Hradci jsem bydlel asi pět let a je to místo, které mám rád. Původně jsem měl v plánu doprovodit své dcery do školy, protože byl začátek školního roku a vlastně jsem s nimi nikdy do školy nešel. S jejich matkou jsem se rozvedl dříve, než začaly obě chodit do školy. A když už začaly navštěvovat školu, jezdil jsem u plavby a vlastně po celou jejich školní docházku mi to nikdy, mimo jednou, nevyšlo, abych je doprovodil.
Jenže jsem si to nějak špatně spočítal a zjistil jsem až na místě, že dcery mě sice rády vidí, mají radost z dárků, co dostaly, ale představa, že bych je měl v jejich věku doprovázet do školy, je zcela zděsila. I toto zklamání, jedno z mnohých, které mě v životě potkaly, jsem unesl, a tak jsme spolu strávili hezký den. Večer jsem tedy vyrazil na cestu. Zapomněl jsem říci, že jsem měl volno, a tedy jsem plánoval cestu do Děčína pěšky.
Po turistických značkách je to do Děčína plus mínus z Jindřichova Hradce kolem 250 km. To jest šest až sedm denních pochodů. Den mám vždy na bloudění. To se občas stane i v tak dobře značené zemi jako je Česko. Mimochodem, nikde ve světě jsem tak bezvadně značené turistické stezky, po kterých se dá přejít a obejít republika, nenašel. Většinou jsou to lokální záležitosti. Vyrazil jsem ještě večer, protože jsem nechtěl spát v hotelu. Nemám ve zvyku nocovat na cestě v hotelu. Tehdy ještě jsem byl otužilý, a tak tedy pod širým nebem.
Vyrazil jsem směrem na Stráž nad Nežárkou a potom Třeboň. Což není nejkratší cesta do Děčína, ta je přes Deštnou, Tábor, Miličín, Votice podle Vltavy až k Orlíku a pak jako směrem k Příbrami, ale do Příbrami ne, na Kladno a Litoměřice, potom přes kopce a podle Labe jste za chvíli v Děčíně. Ale času bylo dost, takže jsem to vzal směrem Stráž, Stříbřec, Třeboň, Lišov, tam odbočit směrem na Hlubokou, podle Vltavy do Bechyně a potom k Orlíku atd. O dva dny je to delší. Celkem nechci ani tak moc psát o tom, kudy jsem šel, ale spíš o tom, že jsem se na téhle cestě setkal z jedním z těch mnoha zajímavých lidí svého života.
Protože jsem vyrazil zvečera, došel jsem někam ke Stráži, tam přespal, ráno pokračoval mírnou oklikou k Třeboni. Tedy kdo to tam zná, ví že se tam dá krásně courat. A odpoledne jsem došel do Třeboně. Třeboň jsem nijak neprohlížel, konečně jsem ji znal. Bylo vedro. Tak jsem se stavil na místní plovárně. Vykoupal, trochy se tam protáhnul, abych ulevil svalům, když slyším jak mi někdo říká. „Dobrý den, pomáhá vám ta jóga?” Koukám oslovuje mě starší pán docela dost mohutné postavy.
Bylo vidět, že to v mládí musel být pořádný chlap. Tak mu říkám, ale jo docela to jde. Kouká na mě a ptá se „vzpěrač nebo zápasník.” Tak říkám „zápasník, ale to už je dávno.” No dali jsme řeč. Bavili jsme se na téma mravnosti, politiky a na mnohá jiná zajímavá témata. Trochu jsme nadávali na komunisty a doufali, že jednoho krásného dne potáhnou. Bylo to v roce 1988, tak doufám, že se toho dočkal. Ono z něj nakonec vylezlo, že je mu osmdesát sedm let. Takže když mi začal říkat „hochu” nijak se mě to nedotklo. Bylo to podobné tomu, když mi starší dáma v Anglii, při žádosti o vodu, řekla „of course yang man” Po mém upozornění, že je to sice od ní hezké, ale jaksi je mi čtyřicet devět, odpověděla „a mě devadesát čtyři. tam jsem také usoudil, že mě asi má právo vidět jako „mladíka.”
Povídali jsme povídali a nakonec mi říká. „Jestlipak víš hochu co je tak mojí největší zálibou?” Netušil jsem. Řekl „Tak se pojď podívat.” Vyšli jsme z plovárny a uviděl jsem nádherného Harleye z roku 1925. Říkám mu „To někomu hlídáte.” Kouknul na mě vytáhnul klíčky a povídá: „Tak jedem?” Ten pán ve svých osmdesáti sedmi letech jezdil na Harleyi, kterého by měl potíž zvládnou možná i mnohem mladší muž. Fascinovalo mě to. Nasedli jsem a jeli. Objel Třeboň, vyvezl mě k cestě na Lišov, rozloučili jsme. Šel jsem směrem na Hlubokou a říkal si „Takhle bych ne tom chtěl být aspoň v šedesáti.” Tak jsem potkal asi nejstaršího motorkáře v Evropě. Od té doby jsem viděl jen samé mladé muže na těch blýskavých strojích, ale nikoho alespoň trochu podobného jemu.
