Jel jsem dnes dvakrát tramvají číslo 12. Z Barrandova na Vltavskou, neboť bylo krásné ráno, měl jsem čas a nechvátal jsem. Líně jsem pokukoval po světě.
V blázinci jsem byl v pořádku a včas. Jak říkají naší pacienti, když dorazí z propustky. Odpoledne jsem vystoupil na Vltavské, neb jsem se chtěl podívat na prostor, kde budeme 24.6 a pravděpodobně 27.6 hrát už ozkoušenou hru „Náplast a převozník.” Plus k tomu premiéru pásma příběhů o lásce,zradě, nadějí a setkání. Což hodlám uvést pod názvem „Láska a rokenrol.” A opět jsem nastoupil do tramvaje 12 a četl si moudré knihy cestou na Barrandov. Už jsem se neflákal jako ráno
Prostor kde budeme hrát, se nachází v suterénu kavárny Liberál, na který mne upozornila má láska, takže jsem napřed telefonicky s majitelem a dnes osobním setkáním s pane Štorkem vyjednal, že bychom s jeho laskavým svolením, ten krásný, intimní prostor, jako stvořený pro hru o lásce,využili. Pan Štorek jedná jako pravý obchodník, jeho řeč je ano ano, ne ne, žádné zbytečné sliby. Ale má cit pro umění, neb se v jeho kavárně odehrávají nejrůznější kulturní akce. Bylo vidět, že se vyzná.
Doufám, že se tam bude líbit jak hercům, tak muzikantům. A divákům. Prostor je asi pro padesát lidí, což bychom mohli zaplnit. Takže cesta tramvají číslo 12 se vyplatila. Jak ráno, tak odpoledne se mi cestovalo dobře, odpoledne jsem se ještě cestou z kavárny Liberál stavil v antikvariátu u Vltavské, objevil jsem knihu o gnosi od Jaroslava Matouška a Golemovi od Moše Idela. Udivil jsem početní informací, prodávajícího, když bral kalkulačku aby spočítal cenu, že 198+250=448, je celková částka.
Vzpomněl jsem si na paní učitelku Látovou, co nás učila matematiku a ruštinu, která mne sice moc neměla ráda, neb jsem byl v jejích očích vyvrhel lidstva, minimálně tedy základní školy na Kamenické ulici v Děčíně a podle jejího mínění jsem rostl pro šibenici, že stačí přičíst 200Kč k 250Kč a dvě Kč pak odečíst. Kam na mě kalkulačka. Ano, pořád trénuji počítání z z hlavy a paměti. Ne vždy mám kalkulačku po ruce. Třeba když mám vybitý iPhone. Prodavač si mé tvrzení na kalkulačce ověřil.
Kam na nás dnes mládež, všechno jsme se museli naučit zpaměti, pravda, mnohé jsme zapomněli, ale většina mých vrstevníků umí počítat zpaměti dodnes. Ono to drcení faktů má něco do sebe, to jen srabové, co se bojí dětí a jejich fňukání, že je ty děti nebudou mít rády, když je rodičové a učitelé budou nutit makat, kvílejí něco o přetěžování dětí. Umím z hlavy spoustu textů, které jsem se naučil jen tak protože jsem si je četl. Spoustu toho umím, protože na mě ve škole chtěli, abych něco uměl. Například budovatelské písně. Jak nemám rád bolševiky, tak dodnes umím všechny základní bolševické „hity”.
Pochopitelně jinak četl jsem jen co se mi líbilo, zpíval taktéž, co se mi líbilo, díky tomu pamatuji si většinu toho dodnes a občas dámám recituji nějakou poesii, která mi utkvěla v hlavě a ony, mne jako obdivují, to aby nedaly najevo, že jsou nevzdělané a nekulturní. Pravda, některé i ta poesie zajímá. Abych jim nekřivdil.
Uplynulý týden byl docela dobrý. Sice jsem svedl několik „půtek” s klienty, kteří nechtějí okamžitě pochopit, že před čím je varuji, to je také i ohrožuje, ale tohle patří k věci. Jeden se strašlivě rozčílil, když jsme mu dal najevo, že racionalizace, které vydává za názory, mne nijak nezajímají. Takových racionalizací jsem během týdne slyšel tolik, že bych jimi zahradil Labe. Jak prý ho mohu léčit, když mě jeho názory nezajímají? Jenže já racionalizace, nepovažuji za názory, o kterých stojí za to diskutovat. Takovému klientovi řeknu: Racionalizaci máš za jedna z hvězdičkou. Tu ovládáš, teď ještě ty názory.
Mě se u závislých a politiků líbí vždy, jaké prožijí nelíčené zklamání, když oni přijdou s něčím, tak „novým a neotřelým,” jak se domnívají. A já jim vysvětlím, že tohle už jsem slyšel asi po 15168-kráté a docela bych uvítal nějakou inovaci. A inovace nikde. Až když s těmi racionalizacemi přestanou, tak mne začnou udivovat svými nápady, které dostanou a dokonce je i realizují. A začnou žít naplno. Tedy ti závislí, u politiků takový optimista nejsem.
Takže až mému klientovi dojde, že domov je domov, a pokud si ho nechá obsazovat tchánem, a bude opouštět domov, vždy když neohlášeně tchán přijede, pak ho nikdy nebude jeho tchán považovat za sobě rovného. Že se nedá nic dělat a je nutné jít do konfliktu, který je sice velmi nepříjemný, leč nutný. Tohle bývá problém značné části lidí, co se domnívají, že nejít do konfliktu a hájit si své zájmy, je projev slušnosti. V konfliktu se na slušnost nehraje. Tam jde o to prosadit a uhájit své zájmy. Třeba ty, že návštěva se napřed musí ohlásit.Klient pravil, že dnes už nic řešit nebude, až příště. Byl jsem zvědavý jak. Nedozvěděl jsem se.
Většinou tito lidé hledají bezbolestné řešení, nebo doufají, že za ně ten konflikt vyřeší někdo jiný, ale obvykle zjistí, že je tomu jinak. Bezbolestné konflikty neexistují. Ano, dost věcí s majitelem kavárny řešila má láska, jenže dnes přišel čas, kdy jsem musel jako člověk, co drží finance, organizuje a režíruje, vstoupit do jednání já. I když bych raději dělal něco jiného, než probíral termíny a jiné podrobnosti, protože jsem z blázince jel docela dost unavený. Ale nikdo to za mne neudělá. Jo jo.
Přijede mi tchýně
