V této filozofické úvaze se hodlám zabývat uměřeností a rozdílem mezi množství kyselého zelí a projevů lásky a citu. Mužů k ženám, žen k mužům.
Naučil jsem se v poslední době jíst syrové kysané zelí. Sice jsem se
dočetl, že je zdravé jíst kysané zelí, ale na tohle téma jsem přečetl tolik
toho o zdraví, že už vlastně jím, jen co mi chutná, nikoliv co je zdravé.
Takže v klidu sním misku zelí, cítím se pak dobře. Což je rozhodující.
Jsem experimentátor a už jsem podnikl několik experimentů jak se stravou,
tak pohybem. Dá se říci, že mi prospělo a prospívá cvičit jógové techniky,
jistá míra zdrženlivosti ve stravování, přiměřená námaha.
Použil jsem slovo: „Přiměřený.” Myslím, že tohle slovo je
docela zásadní. Přiměřeně jíst, přiměřeně spát, přiměřeně milovat. Ani
hodně, ani málo.
Onehdy jsem recitoval známé verše od Jaroslava Vrchlického. Za trochu
lásky šel bych světa kraj... Teď jak píši o té přiměřenosti, tak jsem si
uvědomil, že i klasik si toho všiml. On by šel „za trochu
lásky.” Stačí mu trochu, zřejmě nebyl nenažraný.
Většina mých bývalých favoritek, byla, mírně řečeno, hysterická.
Hysterické ženy jsou rozmarné, většinou jiskřivé, tedy alespoň jak jsem
poznal, velmi náročné na množství projevených citů. Vyžaduje se projevovat
City pro jiskřivou ženu, (čti hysterickou, vůbec to nemyslím urážlivě)
zásadně v množství více než velkém. Pokud tak nečiníte, končí s vámi zcela
rezolutně. Pravděpodobně tomu je tak i u mužů. Existují hysteričtí muži a
není jich málo.
Prožít takový vztah je úžasné. Bez jakékoliv ironie. Ale je to jako s tím
kyselým zelím. Musí mít ten vztah své hranice. Jakmile se odehrává v
bezbřehých nekonečných vodách, jeden zjistí, že velikost vln na oceánu, je
zásadně odlišná, od vln třeba na Slapské přehradě. Ty oceánské jsou mnohem
méně zvladatelné. Více nebezpečné a člověk se snadněji utopí.
Pravda, pokud je připravený na velikost vln, má loď, která je schopná
setrvat na vlnách, pak může na moři existovat. Otázkou je, kolik je skutečně
kvalifikovaných námořníků? A zda tím námořníkem jsem já?
Zažil jsem několik ztroskotání na moři lásky. Loď se potopila a přežil
jsem v záchranném člunu. Jak se zpívá v té námořnické písni. ...vlny
kocábkou házely a každý dostal strach, my lodníci se sázeli, kdo přežije ten
krach... Trajda
copatá
Tak, přežil jsem ty krachy, vždy jsem si pořídil zas a znovu
krásnou loď.Vlastně krásnou a hysterickou ženu. Lodě jsou rozmarné jako ženy, tohle vím, neb jsem na lodích byl
dost dlouho. A jsem zřejmě nepoučitelný. Jako ti námořníci, co pořád
doufají, že nebudou muset dělat a peněz a příjemného dobrodružství bude
dost.
Ano pořídil jsem si bezmyšlenkovitě, dal jsem na city, novou krásnou
favoritku a opět se vydal na oceán lásky. Všude samá voda, vlny byly
snesitelné, slunce svítilo a myslel jsem si, že tomu bude tak pořád. Nebylo.
Ale to nebyla vina toho oceánu. Vina byla jen v tom, že jsem nepochopil, že
mám tak na Mácháč, nikoliv na Pacifik. Labe je pro mne snesitelné, ale
Atlantik už má jiný rozměr.
Stejně je to tak s tou miskou kysaného zelí. Jedna denně je zdravá. Dvě
už dělají potíže. Většině lidí. Pochopitelně, najdou se i tací, co snesou i
tři, ale moc jich není. Co z toho plyne? Že číst o prospěšnosti kyselého
zelí a množství lásky, je celkem bezpečné, jen nesmí si z toho člověk udělat
životní program. Pokud tak učiní následky si musí přičíst jen sám sobě.
Výlet osobní lodí je zcela jiná kategorií zážitku, než být lodníkem na
palubě nákladní lodi a pneumatického kladiva na otloukání staré barvy brusky a štětky se nepustit.
Přežrat se lásky je stejně snadné, jako se přežrat toho zelí. A je z toho
člověku možná víc blbě, než z toho zelí. Trvá to déle. Uzdravení. Ale stejně
je marné varovat, spíš tuhle úvahu píši, že si jen tak hraji na filozofa.
Což je docela slušná zábava na sobotní dopoledne, než dorazí klientka. Jo
jo.
