Dorazil jsem včera k večeru domu z blázince a chvíli přemýšlel, co dál. Z přemýšlení mě vytrhlo vlastní tělo, neb se mu chtělo spát. Dal jsem na své tělo a šel spát.
Tělo se probudilo 21 hodině a chtělo se mu cvičit. Šel jsem
tedy cvičit. Docvičil jsem a má mysl se chtěla vzdělávat. Šel jsem se tedy
do postele vzdělávat. Vzdělával jsem se asi hodinu, zase jsem usnul,
probudil jsem se ráno opět jsem se vzdělával, neb jsem začal číst knihy, co
jsem kdysi dávno četl, v knihovně odpočívaly a čekaly, až je zase vytáhnu.
Vytáhl jsem v poslední době „Hypotézu štěstí,” od Jonathana
Haidta. Neboli: Hledání moderních pravd ve staré moudrosti.
Inu, ono toho lidstvo za posledních pět tisíc let, co máme písemné
záznamy, zas tolik nového nevymyslelo. Tedy, co moudrosti a jak dosáhnout
štěstí týče. Už jsem ji kdysi přečetl, odložil a upozornila mě na ni má
láska. Prý tam objevila spoustu dobrých mouder. Tak jsem se začetl a jak už
to bývá. Po druhé a pečlivějším čtení jsem opravdu objevil skvosty. Takže
zájemcům doporučuji. Budou mnohdy překvapeni autorovým pohledem.
Jinak den věnuji poslechu rockabilly, hledám taneční kroky, neb se ten
tanec hodlám naučit. Vábí mě svou dynamikou, je ještě o něco dynamičtější
než Jive, nebo Lindy-hop, alias „Holanďan,” jak tomu říkala
mládež v dobách mého mládí. Objevil jsem perly. Jak taneční, tak hudební.
Není na škodu poslouchat rokenrol celé odpoledne. Dokonce nemám pocit, že z
toho zblbnu, jak nám prorokovali naši rodiče a prarodiče. Stejně šedesát let
stará muzika a jak se dá poslouchat
Musím vymyslet taneční číslo do hry „Dopisy z minulosti,”
kterou jsem napsal v létě, teď ji zkompletoval a už ji zkoušíme. Nebudu se
zabývat závislostí, ale vztahy, láskou a takovými těmi obyčejnými věcmi.
Emoce by měly planout. Rokenrol se k tomu hodí. Nakonec rokenrol je plný
emocí. Písničky jednoduché, ale o lásce a to se dodnes nosí. Tedy láska.
Taková ta romantická, která sice pro život moc není, neb většinou brzy
vyprchá a pak přijde taková ta jiná láska, co pro mnohé nezralé lidi není
tou pravou láskou, ale tu romantickou je potřeba jednou dvakrát v životě
prožít.
Víc není třeba, protože pak už je to jak s medem. Občas samotný je
chutný, ale jen trochu, pak je dobrý do medovníku, nebo kafe. Jo kafe s
medem je také dobré. Zas ovšem jen pro někoho. Piji kafe s medem dlouho a
chutná mi. Jsou tací jedinci, co se tomu diví. Ale nepochopili, co je
opravdu dobrého.
Dostal jsem příkazem v blázinci, že musím jednou týdně zapsat dění na
skupině, kterou vedu. Nekonečně skvělé zdůvodnění. Prý v zájmu zlepšení péče
o pacienty. Jo, péče o pacienty, jen mi to ubere řas, který pacientům mohu
věnovat. Úředník zase zařehtal. Koně by to nenapadlo, takže neobviňuji
šimla. Ale jen blba, co nemá nic na práci a potřebuje vyvinout činnost a je
mu jen zřejmě líto, že mám čas se věnovat lidem a jejich potřebnějším
záležitostem. Zdravotnictví je takovými hovadinami zcela zaplněno.
Nevěřím, že to bude někdo číst a když bude, tak tomu bude rozumět. Ale
vlastně zapomínám, úředník a novinář rozumí všemu. Takže jsem se uklidnil.
No zřejmě jsem měl dost dobrý život, takže jestli jsem chodil utahaný, tak k tomu
ještě zblblý psaním. Eva mi vysvětlila jak psát, dám na ni. Má už dost
zkušeností aby poradila. Doktoři ti ze psaní nevyjdou. Teď se k tomu přidají
terapeuti. Ale nakonec, pořád mohu dát výpověď, věnovat se terapii mimo
blázinec a mít od všech pojišťoven a nadřízených klid.
Ono je také otázka jak dlouho mě ještě bude bavit dojíždět třikrát týdně
do blázince. Mám co dělat bez blázince, možná bych měl dát šanci dát
vyniknout mladým. Uvidím. Budu si držet svých sedm skupin, sem tam
individuální konzultaci, na chleba ta činnost dá. A nebudu mít nadřízené.
Nemohu si na nadřízené dosud stěžovat, ale být bez nadřízených je naprostá
pohoda. Tohle jsem si ověřil při všech těch činnostech, co provozuji na
volné noze.
Tohle mě baví na tom ochotnickém divadle. Nikomu se nezpovídám, napíši co
chci, seženu lidi ochotné hrát, pokud mi na to někdo chce dát peníze, vezmu
je, ale stejně nehodlám být komukoliv zavázaný natolik abych psal a hrál, co
si přeje on. Divadlo sice stojí peníze, ale jak jsem zvyklý žebrat u
movitých lidí, tak zatím se mi vždy poštěstilo si vydat jak knížku, tak
zahrát divadlo, v obou případech se našli dobří lidé, co podpořili chudého
terapeuta, co si rád hraje.
Jo svoboda je svoboda. Nic se nevyrovná tomu být svobodný. Socani se mi
pochopitelně pokusí vysvětlit, že kultura by měla být podporováná z peněz
daňových poplatníků, ale já si to nemyslím. Chce-li někdo třeba
experimentovat, jako hodlám teď já, co se divadla týče, měl by si na své
experimenty opatřit peníze od lidí, kteří mu je chtějí dát. Nikoliv žebrat o
grant.
Tím experimentem má na mysli, že hodlám zařadit taneční číslo do hry.
Jinak hezký hra s příběhem. Žádné divadlo bez příběhu. K takových
experimentům jsem ještě nedorostl. Jako jsem ještě nedorostl k souhlasu, že
mám povinnost se plně starat o lidi, kteří se vydali do světa s tím, že se
tam o ně někdo povinně postará. Na tohle jsem nikdy neslyšel. Rád pomohu a
prospěji lidem, kteří se hodlají o sebe postarat v rámci svých možností, ale
nijak nemíním podporovat ty, co mají za to, že jsou třeba natolik geniální,
že státem vybrané peníze od druhých lidí jim prostě patří. Nepatří a nemají
na ně nárok.
Když chci jít do divadla, zaplatím cenu jakou si řeknou, protože buď na
divadlo mám, nebo tam nejdu a oželím, ten „zázrak.” Když chci
knížku, to samé, buď na ni mám, nebo, si ji jdu půjčit do knihovny, kterou
klidně ze svých daní rád podpořím, ale nikoliv, že budu dotovat každého,
kdo si myslí, že jeho dílo zaslouží podporu. Jo jo.
