Do nebeského Apolináře

Dostal jsem pozvání od evangelického faráře pana Volného, který přednáší etiku. Abych udělal v červnu přednášku pro jeho studenty.

V Havířově. Prý ho zaujal seriál, který jsem natočil před léty, „Ze závislosti do nezávislosti.” Těší mě, že i po dost dlouhé době, je ten pořad stále sledovaný na internetovém vysílání České televize. Bohužel musel jsem odmítnout, protože momentálně jsem tak akorát těsně před hranicí zvládání svých současných závazků. Ale po dovolené a pokud bude možnost přednášet o víkendu, tak rád. Takových pozvání si vážím.

Shlédl jsem velmi zajímavý pořad České televize, „Magický Činoherní klub.” Narazil jsem na něj náhodně, když jsem si tak brouzdal po internetovém vysílání ČT. Pustil jsem si jeden díl, shlédl a pak už jsem je se od toho nemohl odtrhnout. Musím zopakovat a souhlasit, že šedesátá léta minulého století, byla skutečně magická. Filmem, muzikou i divadlem.

Líbilo se mi a hodně mě oslovilo vyprávění pana Smočka, že napřed psal hru Piknik, aby k tomu společně s panem Vostrým zakládali divadlo. Bez té hry by prý ten Činoherní klub nebyl. Vzpomněl jsem si jak jsem napřed začal psát „Fagot a Yesterday” a pak jsem k té hře začal shánět herce. Asi je ten proces podobný. Někoho něco napadne, začne hledat, připojí se pár nadšenců, kteří mají zájem a je hotovo.

Také jsem s nadšením vyslechl, že i v tom slavném „Činoheráku.” společně herci a režisér mluvili o tom, jak zkouší, dávali si mezi sebou informace, co a jak. Podobně jsem na to šel i já. Tak trochu jsem doufal, že terapeutické techniky, mohou napomoci při zkoušení a bude to mít efekt. A ejhle, ono se to dělá i jinde.

Tak jsem rád, že jsem nebyl zas tak omezený, jak si někteří účastnice myslely, když za mými zády tvrdily, že nic neumím, nic nevím, takhle se to přece nedělá. Abych nakonec zjistil, že dělá, že jsem instinktivně použil metodu, která je funkční a dost dobrá i pro skutečné divadelní profesionály. Ony se ty metody dají promíchat. Pochopitelně, musí ten, kdo je používá, uvědomit, kde je, co dělá a jaký má být výsledek. Neplést si terapii s divadlem a naopak.

Takže jsem si potom jen tak hledal dál, našel jsem na YouTube záznam divadelního představení Činoherního klubu „Revizor,” z roku 1971. Řval jsem smíchy, když jsem viděl Landovského, jak říká: „Jede k nám revizor a inkognito... ” Klesá na kolena a křižuje se: „Gospodi, Gospodi”  a s ním celá ta squadra. Jo, to je opravdové umění. Byly to takové ty chvíle, kdy v tom šeru normalizace, se objevovaly záblesky naděje. I když to tehdy vypadalo, že šero a nuda socialistického umění bude až do skonání světa.

Naštěstí socialismus bolševického ražení až do skonání světa nevydržel, ten nynější také půjde do patřičných míst až přijde čas. I když je ten nynější o něco snesitelnější. Ale jen o něco. No nic, nebudu se zabývat politikou. Nechám ji těm zasvěcenějším, co si dají práci aby zjistili, co a jak.

Musím říct, že mě ty dva pořady nakopli k tomu, abych přemýšlel, co a jak dál? Co vlastně chci dělat. YouTube je plné zajímavých věcí, abych se inspiroval, něco sem tam okopíroval, prý se to tak dělá a vymyslel i něco vlastního. Na čemž pracuji.

Včera bylo sto let od narození docenta Skály. Připomněla mi to na FB, Kristýna Holubová, má bývalá koterapeutka. Jo, docent Skála, na toho se dobře vzpomíná. Byla radost ho sledovat u práce. Skvělý člověk a skvělý terapeut. Dovolím si tedy přát.

„Tak pane docente, ať vám v tom nebeském Apolináři, kořalové řádně naslouchají. Je to pro jejich dobro. Také jsem vám rád a doufám, že pilně, naslouchal a nepochybně to bylo pro mé dobro. Sice ne jako pacient, ale jako účastník výcviku, kde jste dělal supervizora a pak jako absolvent PPF, kterou jsem absolvoval. Dodnes mám schovaný index se záznamem o obhájené práci o takzvaných laických terapeutech, a dostal jsem od vás za jedna. Měl jste mi co říci tehdy a dodnes máte.” Jo jo.