Projeli jsme si včera k večeru kompletně leporelo, které jsem onehdy inzeroval jako, „Láska a rokenrol,” ale rozhodl jsem se, že se bude jmenovat „…bližního svého.”
S podtitulem „Leporelo lásek, co končí a někdy začínají.” Je docela možné, že ještě titul změním, ale změna titulu nic nemění na tom, že herci se pomalu učí text, někteří ho skoro už umí a když jsme projeli všechny ty příběhy, co tvoří ono leporelo, jak vtipně navrhla má láska ono označení, tak jsem si docela ověřil, že bude mít emoční dopad na diváky.
Miluji, když vidím, jak z prostinkého textu najednou leze povídání, které i slzičku do oka vžene. Nebo letmý úsměv vyloudí. Jo zkouška a následně kamera, která zachytí projev toho, či oné. Většinou vyvolá rozpačitý úsměv, či hlasitý projev: „Tohle že jsem já?” Inu většinou se vidíme jinak, než nám kamera, či mikrofon odhalí. Obojí umí být neúprosně pravdivé a neúprosně nemilosrdné. Kameru a mikrofon neoklameme.
Pouštěl jsem k tomu muziku, co bude hrát „Pražská disharmonie.” Už chlapci zkouší. Prý budu spokojen, volal Petr. Obvykle moji muzikanti nekecají, tak doufám, že ani v tomhle případě. Rozhodli jsme se že, budeme, pokud to bude jen pro Ondřeje možné opakovat celé představení ještě 27.6 od 20 hodin večer. Tak aby mohli přijít ti, co nemají čas v sobotu 24.6 2017. Dáme šanci všem.
Dnes ráno jsem viděl zcela ideální představitelku jedné mé postavy z nového románu, který bych, pochopitelně až ho vydám, mohl zdramatizovat. Jak kdysi zpívali bratři Ryvolové. dlouhej vlas outlej pas… Skutečně útlý pas, krásná prsa, podprsenku neměla, to bylo zcela jasné pod tím tričkem. Že si jeden uměl představit pokračování té písničky: hubičky zas a zas, Pane Bože vod tý lásky zachraň nás! Ale myslím, že chlap, který by se touhle formou zpívanou formou modlil, tak by kecal.
Jelikož román zdramatizovaný nemám, možnou představitelku jsem neoslovil. Asi by nechtěla a styděla by se. Pochopitelně zcela zbytečně, tahle se neměla za co stydět. Jak od pasu nahoru, tak od pasu dolu. Všeho dost, nikde nic navíc, nohy rovné a dlouhé. I když jak píseň občas moudře radí: jsem už dost starej, abych radu dal, na ženskou jen kejvnout a mazat zase dál…
Některé písně se dají okamžitě převést do života. I když seznámit se s pěknou ženskou a hned zas mazat dál, mi nepřijde úplně nejšťastnější řešení. Ani pro ni ani pro chlapa. Aby to nedopadlo jak v tom příběhu, kde si dáma stěžuje, že ten chlap ji ani nesved. Jen opustil. Prý být svedená a opuštěná je mnohem lepší, než být jen opuštěná. Takže v tomhle bodě to textař asi zcela neodhadl. Takhle dámu urazit by neměl žádný muž. Tedy mimo čtyřprocentní komunitu.
Tam, jak praví některé mé známé, žena najde dobrou kamarádku. My, co ženy milujeme, ale nekamarádíme s nimi, vidíme věc jinak. Myslíme na jejich krásnou duši, ale v tom rozhledu nám překáží občas ženská prsa. Inu, lepší to s námi nebude. Ať se snaží genderistky-feministky sebevíc. Ačkoliv už jsem na vice.com se setkal s názorem feministky, že potřebuje chlapa, co ji, cituji: „Vyšuká mozek z hlavy.” Pak se v tom má jeden vyznat. Jo jo.
Pane Bože vod tý lásky zachraň nás
