Někdy mne pobaví, co všechno lidi kolem mne zaskočí. Novináře, že v zimě je zima, v létě vedro, na jaře, když taje sníh a prší na horách, že je povodeň.
Případně, že pokud začne sněžit a ještě moc nenasněžilo, nevyjedou sněžné pluhy, neboť nemají co odhrnovat a další podobné perly. Komentátorku blogů zase že mám potřebu se rozdělit s lidmi o své vidění světa, stejně tak jako mne zajímá vidění světa jiných. Pak má potřebu klást předjímací otázky typu:
Není v tom náhodou spíše snaha přesvědčit ostatní o své vlastní pravdě (tedy onen boj, střet názorů, nikoliv pouhé informování druhých.... jelikož každá subjektivně upravená informace už není pouhým sdělováním holých faktů, k němuž ovšem není třeba žádných blogů, bohatě postačí jiné standardní zdroje)?
Což je pochopitelně manipulativní způsob dotazování, ve smyslu: „Ještě bijete svojí ženu?” Ať odpovíte ano,ne vždy se dozvíte, že on/ona ví své, tedy se nevymlouvej. Na takové otázky neodpovídám. Mají totiž vyvolat pocit viny, zařadit člověka do kategorie nevědoucích, neboť v takto položené otázce je zařazena správná odpověď zní: „Ano, už sděluji upravená, pochopitelně nesprávná data, či svoji ženu biji, jen když si zaslouží.”
Na tyto otázky existuje jen jen jeden způsob vymezení se a to, že klidně neodpovíte, při vědomí, že nemáte žádnou povinnost uspokojit tazatele libovolnou odpovědí. On se sice začne dovolávat slušnosti, moudrosti, ale já nemám potřebu být moudrý a slušný podle představ lidí, jako je paní Moudrá, kteří diskutují tímto způsobem.
Jsou na iDnes/blogy lidé, co mají pocit, jako třeba pan Karel Bulva, že on ví, jasně, že vyhrál, podobně jako paní Moudrá má pocit, že velká karma a velká diskuse je cílem blogu.Nevyvracím jim tenhle pohled, protože pro ně je to způsob vítězství a pokud řeknou, což v diskusi často řeknou, že mě vadí, že mám malou karmu a malou čtenost. Tedy oni vědí, že jsem nespokojený a tedy prohrávám. Všimněte si, oni to vědí.
Vědí, tedy očekávají uznání svého vítězství, a rozhodně tedy nečekají otázku: „O co se hraje, a kdo hraje?” To je vždy zmate a odpoví další agresí, kterou považuje za asertivitu. Což je normální, neb čím jsou lidé méně asertivní, tím vnímají asertivitu jako agresivitu. No to jen jen taková malá ukázka.
Pak mne vždy pobaví, ale nepřekvapí rozhořčení mnohých žen, nad chováním mamánků. Pochopitelně, matky mají tendenci, hlavně u synů být dlouhodobě vychovatelkami, až se mi mnohdy zdájí být služkami svých synů, a jsou podobně jako ti synové překvapeni, že jejich možné partnerky s nimi nesdílejí onen způsob péče, který nastavila maminka. ta, jež neumí zcela asertivně svému mazánkovi říct:
„Hele synáčku, už je čas si najít bydlení, ženskou a mě nechat vorazit.”
Nepochybně se dozvím, že není doba na to aby si synové hledali bydlení a partnerky, protože je draho. Podsouvají tímto, svému okolí, že situace je neřešitelná, aby schovali svůj zisk, který z toho mají. Ale to už bych se musel pustit do transakční analýzy a na to jsem teď líný.
Jistě všichni máme ze svého chování svůj zisk, důvody v něm setrvat. I když to na první pohled není patrné. Pro zájemce doporučuji knihu. Erica Berneho: „Jak si lidé hrají,” nebo Thomas Harris: „ Já jsem OK, ty jsi OK.” V obou knihách jsou ty hry a z nich zisky plynoucí popsané.
Takže už mne nepřekvapí, že matky, tedy některé udělají vše, aby se synové neodstěhovali, případně i dcery, ale tam je ta péče menší, neb dospělé dcery jsou pro matku mnohdy ženská konkurence. Takže dcery většinou odcházejí dřív než synové. I když na druhou stranu je fakt, že mnohé dcery se nechají vmanipulovat do role nepostradatelné pečovatelky a často si z toho důvodu, i když není vždy ona nepřetržitá péče nutná, nezařídí svou rodinu.
Najde-li si žena mamánka, většinou spláče nad výdělkem, protože ten způsob existence nevydejchá, anebo se přizpůsobí, nechá se vést matkou syna, aby byla ta správná žena, co vyhovuje matce i synovi. Ale většinou to končí útěkem, podle hesla, kdo uteče, vyhraje.
Tedy, co mne nepřekvapí? Sníh a mráz v zimě, vedro v létě, povodně na jaře, útěk žen od mamánků, manipulace za pomoci podsouvání a předjímání a ještě několik dalších věcí, na které si zrovna nemohu vzpomenout.
Ale vždy mne překvapí láska, čas, kdy je dobře a cítím se spokojený, to není každý den, ale když je, tak jsem příjemně překvapený, jaké maličkosti to mohou způsobit. A nikdy nevím, které to budou, ale jsem vždy připravený si jich užít. Nakonec: Pán Bůh nám dává vše, co potřebujeme a někdy nám dá, co nepotřebujeme, ale jen potěší. A to je na tom krásné. Jo jo.
