Častuškáři, má neochvějná láska

Všiml jsem si, že pod blogy určitých autorů, se schází parta komentujících, kterým přezdívám „častuškáři. Co jsou, nebo byly častušky, a proč ty komentující tak nazývám, se pokusím méně informovaným vysvětlit.

Vysvětlit, případně na konci blogu uveřejnit nějakou ukázku. Tedy:
Častušky podle Wikipedie vypadá asi takhle.
Častuška je krátká ruská lidová báseň, potažmo píseň. Častušky se rozšířily hlavně ve 2. polovině 19. století. Původně měly obsah zejména milostný, později hojně humoristický a satirický, v sovětské éře často propagandistický.[1] V různých variacích si žánr oblibu uchovává dodnes. Častuška se obvykle se skládá ze čtyř vět. Většinou má rýmovou strukturu a-b-a-b, a-b-c-b méně často a-a-b-b, čímž má velmi blízko k limeriku, poetickému útvaru oblíbenému zejména v Anglii (ten má rýmovou strukturu a-a-b-b-a).[2] Slovo častuška je odvozeno od ruského slova častyj, tedy častý, což pravděpodobně upozorňovalo na časté opakování refrénu. Je ovšem také možné, že to souvisí s druhým významem slova, tedy „rychlý“, což by odkazovalo k rychlému zpěvu častušky.[3] V písňové formě byla častuška povětšinou doprovázena balalajkou nebo tahací harmonikou.
 

Já osobně mám častušku spojenou s tou érou propagandistickou, kdy jsem se učil ve škole je zpívat, pochopitelně v ruském jazyce. (Díky socialistickému školnímu vzdělání, umím dodnes mnoho pokrokových sovětských písní zpaměti.) Vím, že ty častušky opěvovaly Sovětský svaz, jeho rozvinutou socialistickou společnost, a v těch častuškách se ta společnost obdivovala, chválila, kritizovala, sliboval se v nich lepší život všem, co se zapojí do budování socialismu.

Jak to budování socialismu dopadlo, více informovaní vědí, méně informovaní možná netuší, neboť častuškáři lehce ty „úspěchy socialismu lehce přeceňují. Tedy, oni je přeceňují příliš. Ano, Sovětský svaz se z post-feudálního Ruska, kde bylo zrušeno nevolnictví v šedesátých letech devatenáctého století, podobně jako V USA otroctví, se na rozdíl od USA, posunulo z nevolnictví, do otrokářství. Asi tak bych nazval vývoj a vliv VŘSR, co znamená Velká říjnová socialistická revoluce, která se odehrála v roce 1917, tedy byla vlastně v listopadu a už jen tenhle zmatek ledacos vysvětluje.

No, jen jedna osobní vzpomínka. Moje matka měla sestru, co se v roce 1945 vdala za sovětského důstojníka a odešla s ním do Sovětského svazu. Do Kujbyševa. Dnešní Samara. Tedy Samara to byla před VŘSR, pak Kujbyšev a opět zase Samara. Když pominulo otroctví v Sovětském Svazu a nastalo opět něco jako malá možnost pro sovětské občany, mohla má teta s mým bratrance a sestřenicí přijet navštívit v šedesátých letech minulého století své příbuzné. I nás.

Jaký to byl údiv, když jsem se střetl s realitou, jež byla odlišná od těch častušek, co jsem jako dítě pro jejich snadnou melodii zpíval. Předtím nesměli cestovat ani z jedné gubernie do druhé, pokud soudruzi nedali souhlas. Takový demokratický socialismus v praxi.

Tam začal ten stav postupného prozírání. I moji rodiče, kteří byli celkem kritičtí k bolševickému režimu, byli udiveni a překvapeni. Jeden byt, tři rodiny, společná kuchyň, jedny boty rok, šatstvo na příděl atd. O stravování ani nemluvě. Rozdíl mezi častuškami a realitou, bych nazval: „Děs a běs.” Země, která, jak jsme se začali i v oficiálních tiskovinách sem tam dozvídat byla v letech mezi deseti nejvyspělejšími státy světa, se měla podle častuškářů-bolševiků od Sovětského Svazu učit.

Učit jak pěstovat obilí, kopat uhlí, stavět domy, továrny, učit se od rozvinuté společnosti, která byla podle oficiální propagandy na úrovni USA. Vše co bylo vymyšleno, bylo vymyšleno v Sovětském Svazu, nebo kdysi v Rusku. A pak najednou, když se začaly objevovat i více reálné informace o sovětské armádě a její úloze v druhé světové válce, ten obdiv k hrdinům upadal.

Takhle, vůbec nechci zpochybnit ty dvacetileté kluky, co padli od hranic s Polskem až ke k Moskvě, nebo Stalingradu a pak od Moskvy a Stalingradu do Berlína. To ani náhodou. Ale že jich padlo, teď mluvím jen o vojácích devět milionu, oproti třem milionům Němců, už i to o něčem vypovídá.

Ne o malém hrdinství, ale o neschopnosti generality a komisařů Sovětského Svazu. A že jsme se jako stát propadli do ranku rozvojové země v letech mezi 1948 - 1989 také vypovídá o schopnosti častuškářů jak vést stát a hospodářství. Bohužel, čtyřicet let propagandy, ostnatého drátu kolem hranic a minimum informací o okolním světe zanechalo v mnohých nevratné následky na mozku. Bohužel.

Tedy. Beru všechny ty častuškáře jako komické figury s malou schopností poznat realitu. Inu, někdo má v životě smůlu, že se mu dostane, jen té alternativní inteligence a jeho kognitivně rozpoznávací funkce jsou manipulací, propagandou omezeny. Pak plodí komentáře, které napřed vyvolávají zlost, pak údiv a nakonec pobavení, spojené trochu se smutkem. Vlastně je to černý humor. Jo jo.

Ptá se jeden druhého:
"Kde se teď nachází kapitalismus?"
"Na okraji propasti."
"A socialismus?"
"Přece jako vždy o krok před kapitalismem."

A jedna ta častuška, co slibovala, opěvovala nepochybovala. V češtině, abyste mohli si užít toho pokladu.