Před pěti lety jsem napsal na abíčku blog pod názvem: Hraběnka. Dnes jsem byl hraběnce na pohřbu. Nic z toho, co jsem tehdy napsal, nevezmu zpátky. Jen dodám, že dnes mě poprvé skutečně zarmoutila. Překopíruji ten blog sem.
Hraběnka listopad 2010
Vrátil jsem se dnes domů celkem utahaný. Byl to poměrně náročný den a uvědomil jsem si večer, jak mi například chybějí někteří lidé, na které jsem byl na pavilonu zvyklý. Hodně mi běžely vzpomínky na „hraběnku,” která šla loni do důchodu a s ní jakoby odešel velký kus ducha oddělení. Mnozí lidé mě podezřívají, že pohrdám ženami. Myslím, že jestli se v něčem lidé, co mě málo znají a soudí, se pletou. Pletou se právě přesně v tomhle bodě.
Hraběnka byla žena, které jsem si mohl vážit a obdivovat ji za její práci, ale i za ženskost a to přesto, že nebyla vůbec mladá, když jsem se s ní při svém nástupu na oddělení seznámil. Vážil jsem si jako zdravotní sestry, ale i jako ženy. Byla to dáma ze středoškolským vzděláním, ale přehledem a znalostmi přečnívající většinu psycholožek, které se tam za mého působení vystřídaly.
Byla to žena, o níž by si nikdo netroufl říci, že vedle nějakého muže byla nikým. (Jak dnes výstižně na skupině prohlásila Víťa k jednomu členu skupiny) „Cítila bych se s tebou, nikým vedle někoho.” Myslím, že tohle by hraběnku, tak jak sem ji znal, říci ani nenapadlo.
Ten Víťin výrok mě zaujal. Cítil z něj, jak se některé méně sebevědomé ženy cítí vedle sebevědomého muže. Vlastně to bylo při debatě, mezi ní a jedním členem skupiny o jeho vztahu k ženám. Zaznělo v ní mnoho zajímavých věcí. Nechápal z jakého důvodu mu jeho partnerka vlastně bez nějakého vysvětlení odjela do Ameriky.
Svou řečí pobouřil přítomné členky skupiny, kterým se zase díky jemu podařilo také něco pochopit. To se tak na skupině děje. Během skupiny pochopil něco i on. I díky Vítě. Ale pokud se vrátím k hraběnce, tak jestli mi některá žena v životě něco ukázala něco velmi pozitivního o ženách, byla to ona. Poznal jsem jednu z mála těch zralých žen, které uměly zestárnout, zachovat si při tom ženskost a moudrost.
U hraběnky si neumím představit, že bych o ní někdy měl mínění jako o přerostlé holčičce, která hledá někoho, kdo ji zbaví všech jejich trápení.
O hraběnce se dá říci, že si byla především vědoma toho, že i nepříjemné věci, které se udělají mohou v konečném důsledku být zdrojem radosti. Ona to tak nikdy neformulovala. Tahle formulace napadla mě dnes při skupině v blázinci, když jsem poslouchal jednoho gentlemana, který svou spokojenost a abstinenci a zvládáním života podmiňoval pohodou a příjemným prožíváním života jak v práci, tak v soukromí. Ale k ni to sedne.
Díky tomu dobrému muži jsem si zcela vážně uvědomil kolik nepříjemných povinností jsem v životě musel splnit, kolik trápení jsem musel z něčím projít, abych na konci toho všeho cítil vlastně radost. Radost, jíž jsem naprosto neočekával. Radost, jež vůbec nebyla plánována , natož předpokládaná. Nemám na mysli tu radost, když se řekne. „No a mám to za sebou.” ale radost z toho co vzniklo. Uvědomil jsem si že i série nepříjemných činností může být zdrojem radosti. Úklid, praní, nákup, čekání ve frontě, učení se nových věcí atd mohou být velmi často zdrojem napětí, momentální nepohody a přesto z dlouhodobého hlediska se jeví jako zdroj radosti a spokojenosti z konečné výsledku a postavení ve společnosti.
Tyto věci, stejně tak jako vztahové, kdy konflikt například vůbec většinou nebývá nic příjemného mezi lidmi a přesto ten nepříjemný konflikt, který pokud je zvládnutý, přináší vyjasnění mezi lidmi, stanovení pravidel a povinností, které svým způsobem usnadňují život. K tomu také zvládnutý konflikt, přináší dále také odměnu a požitek z dobře prožívaného vztahu.
Tohle umění hraběnka ovládala dokonale. Dnes když jsem na ni vzpomínal jsem ji srovnával z několika ženami, které hrály v mém životě dost velkou roli a uvědomil jsem si tu její odlišnost od nich. Všechny převyšovala.
Hraběnka věděla skutečně jedno, že pokud člověk chce něco mít. něco, co je hezké a příjemné. Tak že splnění té touhy je většinou více či méně bolestivá záležitost. Měla ráda, když se k ní muži chovali jako k ženě, ale zároveň necítila potřebu být rozmazlována. Věděla, že pokud bude závislá na tom, že ji někdo udělá šťastnou a nebude si štěstí umět zařídit sama, bude jen nikým, kdo bude vedle někoho. Obviňující a prudící. Jenže ona volila vždy vlídná slova.
O mě věděla, že mě lze utáhnout na dobré slovo. Nikdy nebyla líná mě požádat pokud měla potřebu něco ode mne chtít. Prostě si řekla. Ať se to týkalo čehokoliv. Vždy to bylo většinou spojeno s pacienty. Ale měla o ně zájem a věděla, že mnohé není v jejich možnostech, tak požádala mě. Vždy formou, co se jí těžko dalo odmítnout.
Většina žen, které jsem v životě měl jako partnerky by se v tomhle mohly od ní od hodiny učit, jak se zachází z mužem jako jsem já. Hraběnka si byla vědoma toho, že většinu věcí, které ode mne žádá, rozhodně nepatří do popisu mé práce. Nepatřilo a přesto jsem to udělal, když mě požádala. Na její přání jsem udělal mnohé toho, co jsem rozhodně nemusel. Pro většinu psycholožek a mých partnerek, které byly mladší přitažlivější, ani desetinu. Ony totiž to, co byla z mé strany laskavost vydávaly za moji povinnost. Tím to zabily. Necítil jsem povinnost se starat o jejich blaho pokud se chovaly tímhle způsobem.
Tyto dospělé ženy, které měly potřebu být rozmazlovány, zároveň měly potřebu se vyhnout konfliktům. Aby nakonec zjistily tu smutnou pravdu, že úsilí o vyhnutí se nepříjemných konfliktů, činností, práce jim přinese jen větší konflikty, více činnosti a více práce. Vyhnou-li se konfliktu se mnou, nebo s jiným mužem, aby v dalším vztahu, zaměstnání, řešily totéž a ve větší míře. Nebo zvolí-li nevhodnou formu, nedostanou nic, pře sebevětší úsilí.
Hraběnka a jí mnohé podobné, jichž sice bylo podstatně méně, než těch nezralých lidí, si vždy udělali svoje. Svoji práci na rozdíl od těch nezralých neházeli na druhé. Ne vždy se jím ta činnost líbila, ne vždy to, dělali to z radostí a rozhodně u většiny toho nejásali nadšením. Ale byli ušetřeni toho utrpení, které následuje vždy, po tom čemu se vyhneme. Co vím, tak hraběnka také neměla svůj život jednoduchý, ale vydržela, setrvala a tím se učila zvládat a ovládat sebe.
Na ní se dalo ukázat to moudro, které říká: „Změn sám sebe a už nemusíš měnit svoje okolí.”
Moc se mi po vás Hraběnko stýská, moc. Škoda, že mezi nás nepřijdete. Chápu, že se vám nechce. Také jsem se už nikdy nešel podívat mezi plavce, když jsem odešel od plavby. Ale chybíte mi. Jste jednou z těch dospělých lidí, které jsem v životě potkal. Je smutné, že ty mladé ženy, které mohly s vámi být a pracovat vedle vás, si toho moc od vás nevzaly. Toho ženského i profesionálního. .Je to vážně jejich škoda. Ale tak už to bývá. Cenila jste si mě jako muže i jako kolegy. Zřejmě jste nacházela důvod a já jsem zase měl důvod vám to věřit.
