Ministr Pospíšil je odvolán a zase je tu něco ke psaní. Pro jiné,
rád si na tohle téma přečtu pár blogů od renomovaných znalců. Já se budu
držet svého a budu psát jen obyčejných věcech, které se člověku sem tam
přihodí. Mám čas, čekal jsem klienta, leč volal mi jeho kamarád, že se
nedostaví, neboť ho vyhodili z práce za fetování. Ač jsem mu minulý týden
naznačil tuhle možnost, protože jsem měl informace. Právě od jeho kolegy a
kamaráda, že jeho šéf s ním pomalu ztrácí trpělivost.
Inu stane se. Jen doufám, že také ex-ministra Pospíšila nevyhodili z vlády za fetování. Snad ne, zdá se to být mladý nadějný muž. Jako můj klient. Tomu jsem už minule doporučil aby navštívil příjmový pavilon v PL Bohnice a neodkladně požádal o přijetí. Nebude to zas až tak jednoduché, protože místa nejsou, ale třeba bude mít kliku, když na mě dá. Ministr Pospíšil to bude mít zřejmě i přes vyhazov z vlády jednodušší.
Sledoval jsem přes víkend zajímavý web Mises.cz kde jsem objevil spoustu zajímavého povídání o ekonomice, liberalismu, svobodném životě. Poslechl jsem si Petera Schiffa, Paula Rona a další. Přečetl pár zajímavých článků, třeba ten o dobrovolné solidaritě v Čechách v devatenáctém století i jiné. Prostě mi ten pohled z hlediska rakouské školy, kterou reprezentuje Ludwig von Mises vyhovuje. Myslím si, že by to mohla být cesta ze socializujícího se evropského ekonomického pekla. Pochopitelně socani to budou vidět zřejmě jinak, ale na názory socanů na ekonomiku jaksi neberu zřetel.
Ono by už konečně bylo na čase, aby ten skutečný kapitalismus s plnou osobní odpovědností začal. S žádnou státní pojišťovnou za zády. Vymýšlet, vyrábět, prodávat laciné, kvalitní věci. Líbil se mi výrok Petera Schiffa o tom, že před sto lety Ford platil nejvyšší mzdy na světě svým zaměstnancům a zároveň vyráběl kvalitní a laciná auta. A v jiném videu, když velmi srozumitelně vysvětloval, že nízké mzdy ze začátku znamenají nízké ceny jiných výrobků a tedy tím pádem díky zvyšující se produkci i podstatný vzrůst životní úrovně. Za stejné peníze více zboží pro zákazníka. Tohle všem těm grafomanům, co pořád malují jak se životní úroveň snižuje by mohlo docela dojít.
Západ dost dlouho postupně životní úroveň zvyšoval. Nebylo to díky dělnickým bouřím, ale díky právě stabilní měně plus vzrůstající produkci a malých daní. Jen málokdo chápe, v tom socializujícím, všepečujícím světě, který se stává pomalu světem bez osobní odpovědnosti, že zvyšovat, nebo udržet životní úroveň se dá jen tehdy, když jsou lidé ochotni osobního nasazení. Vysokého nasazení, protože mají motiv, pokud jim vláda nesebere víc jak 50% výdělku na přerozdělení. To se to vládním úředníkům přerozděluje, když mají takový balík.
Jistě, může mi kdokoliv vysvětlit, že by si kdokoliv nešetřil na stáří. Někdo opravdu ne, někdo zvolí třeba tohle <a href="http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/211562222000014-polosero-tezky-zivot-basniku/">Pološero Třeba se rozhodne, pro divadelní společnost, než pro učení ekonomie. Proč ne, má recht. Nebo neplatí alimenty a vydává to za komunistický odboj. Sedí v kriminále jako příživník, co sice byl svinský zákon na ochranu pětiletky, ale pak odbojářů v tomto případě bylo desetitísice. Holt jim dnešní režim statut odbojáře nepřiznal a tedy nemají důchod. Oni by ho totiž neměli ani za totáče. Neměli by na něj nárok, neměli by odpracovaná léta. Takových odbojářů jsem znal. Po měsících odsezené roky. Jak říkám, zákon to byl svinský. Jenže když si vyberu tenhle způsob života, musím přijmout i skutečnost, že mi nikdo nic nedluží. Mám pak právo na soukromou solidaritu, leč právo nerovná se nárok. Právo mám říci co chci, ovšem nemám nárok na to to říkat v parlamentu, když mě tam nezvolili.
Dokonce si myslím, že být básníkem je bezva, stejně jako je bezva být dlaždičem, nebo burzovním makléřem, ale pořád by měly být všechny tyto činnosti na vlastní riziko. Solidarita, kterou si lidé dobrovolně projevují, je úžasná věc. Jenže stejně jako lásku si nejde vynutit, tedy lze si vynutit nějaký druh soužití, tak si nejde vynutit solidaritu. Lze sice sebrat lidem peníze, na charitu, třeba charita pro vládní úředníky, ovšem to vnímám pod vlivem „rakouské školy” jako čirou zlodějnu. Lásku si nelze na rozdíl solidarity ani vyprosit. Ale to je jiné téma.
Vrátím se k tomu pořadu „Těžký život básníků.” Jsou lidé, kteří se domnívají, že by je stát měl podpořit. Jenže stát sem i já. Já mám poesii, rád, dokonce si ji i kupuji, natolik jsem romantický, leč si myslím, že tady by podpora stejně jako u jiných potřebných věcí, měla jít ze soukromých zdrojů. Nikoliv státních. I u těch nositelů cen. Podobně jak je tomu například u Open Source. Firmy a jednotlivci podporují vývojáře. Také dělají důležité věci pro jiné lidi, také jsou stejně jako básníci důležití, nebo sochaři, malíři a jiní umělci.
