Divadelní sezona letošního roku pro soubor vystupující pod názvem „Nejlepší a nejskromnější,” skončila. Začne opět 8.1.2017. Jsou Vánoce, členky souboru nakupují dárky, pečou cukroví, chlapi také mají své starosti, tak si dáme pohov.
I když, dnes byla zkouška hodně zajímavá. Zkoušeli jsem společně se
Zuzanou forbínu, kterou chceme mít mezi těmi dvěma hrami, co budeme
v Bohnicích na jaře hrát. Do doby, než začala Zuzana chtít aby to
bylo chytré a poučné, nám to šlo oběma náramně. Všichni se cítili do
toho vtaženi a pak to najednou padlo, jak řekl Petr.
Zuzana je moc chytrá ženská, ale občas si neumí hrát. Chce mít
všechno perfektně zpracované a aby to bylo, co říkáme poučné. Ale
myslím, že jako minule se dostane do té vlny a poběží ta forbína
sama, tak jak má. Další příjemná věc je ta, že Tomáš Františ složil
muziku na mé verše, takže momentálně máme první vlastní píseň do
hry. Už nemusím vykrádat cizí autory. Aspoň ne tolik.
Jak jsem měl ve čtvrtek rande s dcerou, tak jsem dal na její
ponoukání a začal jsem psát román. Pod názvem „Dopisy z
minulosti.” Už jsem podle syžetu z loňského roku napsal hru,
myslím, že jak Babeta pravila, je tam spousta možností jak si pohrát
s těmi příběhy, co ten syžet i samotná hra nabízí. Trochu je
rozpracovat, trochu se podívat na svět mírně jinak, než se třeba
dívám já.
Mám takovou náladu na poslouchání ženských hlasů a ženských
písní. Teď přišla na řadu Zuzana Navarová. Její píseň „A
Deus,” mne skoro dostala. Jo, některé věci a někteří
interpreti musí k člověku dojít až časem. Ty texty jsou neskutečně
silné.
Miluji básníky, miluji poesii a v těch písničkách je té poesie
vrchovatě. A když zpívá A
DeusZachraň mě, zachraň mě
na prach se
proměním
miluj mě miluj mě
slíbím ti cokoli
V míru ne
v souboji
ať je mi do pláče,
kde letí sokoli,
rychlostí tryskáče...
jsem z té jednoduchosti hotový.
No tak jsem si zase pochutnal na něčem jiném. Naštěstí je toho
tolik, že je čas pořád něco objevovat. Muzika, poesie, divadlo. Jsem
prostý člověk, co žije v údivu, jak je ten svět barevný, objemný a
objevitelný. Básníci mají schopnost ten svět popsat v jiných
barvách, než ho vidíme my obyčejní lidé, co se pachtí v potu tváře
za chlebem svým vezdejším.
Oni ho vidí jaký je. Nedokonalý, leč přesto krásný. My se ptáme
jak máme spolu komunikovat. Básník nekomunikuje, ten mluví a
poslouchá a neříká. „Nechci nic slyšet, nic takového mi
neříkej, tomuhle nerozumím, takhle to není, tohle nevím, zase něco
meleš.” Básník slyší, co my neslyšíme. Neslyšíme, protože
neposloucháme. A když nám někdo říká: „poslouchej,” naše
odpověď většinou je: „Tyhle blbiny, k čemu mi to
bude?”
Osobně si myslím, že mám štěstí, že aspoň trochu umím poslouchat,
co se říká a naslouchat lidem, kteří něco říkají. Třeba těm
básníkům. Nic lepšího mě v životě nemohlo potkat. Objevil jsem v
antikvariátu dva zajímavé kolibříky, jedna je od Lorda Byrona
„Don Juan.” Druhá od Viktora Dyka, „Milá sedmi
loupežníků. Kolibříci se říká těm malým knížečkám, co
obsahují poesii a klasiky. Většinou jsou krásně zpracované i
řemeslně. Umění vevnitř, umění na povrchu.
Mám je rád a mám jich docela dost. Divím se, že se někdo takových
věcí zbavuje a prodává je do antikvariátu. I když je možné, že jsou
lidé, kteří ani netuší, jakých pokladů se zbavují. na druhou
stranu mám štěstí, protože si je mohu koupit, kochat se jimi a
kochat se obsahem. Nic si za to nekoupím, ale ... A to je všechno. Žádné poučení. Jo jo.
