Zvláštní setkání lidského druhu

Už mě unavuje číst o tom, jaké máme ve vládě lumpy, kdo z nich je větší raubíř, kdo koho víc slovně, nebo jinak, napadl; kdo řekl nebo udělal větší pitomost a kdo z nich si víc nahrabal.

A jestli Vás taky, tak jste tady správně.

Nevěřím na náhody. Přibližně od patnácti let. Myslím si, že všechno, co se stane, má nějaký důvod. Situace, lidi, které potkáváme. A o těch to je nejvíc. Spousta lidí našimi životy jen propluje, a v okamžiku kdy si předáme to, co jsme měli, se naše cesty rozdělí. Někteří zůstávají. Navždy. V našich srdcích.

Potkalo mě v mém životě hodně nepříjemných věcí, i když v podstatě žádné velké tragédie pro svět. Netrpěla jsem hladem, nemusela žít na ulici, nemusela jsem utíkat před realitou do světa drog nebo alkoholu. Měla jsem neskutečné štěstí. Štěstí na lidi kolem sebe.

Vždy, když jsem si myslela, že svět kolem mě padá, můj Osud mi do cesty nastrčil lidi, kteří mi dokázali, že to není tak zlý. A nebo mi jen otevřel oči, že kolem sebe ty lidi mám a vždycky jsem měla. Říkám o nich, že jsou moji Andělé strážní.

Když jsem byla malá a měla pocit, že na mě nikomu nezáleží, měla jsem babičku, která byla prostě nejlepší. Dodnes nosím její snubní prstýnek a s jejím odchodem jsem se dlouho nedokázala vyrovnat.

Taky jsem pochopila, že moje maminka, i když taky "jenom člověk" s chybami a nedostatky, bude stát při mě a pomůže mi, tak jak jen bude moct. Že ano, má své chybky (kdo ne?), ale má zlaté srdce.

Když jsem se vyskytla v Praze, kde jsem po neshodách s otcem a nějakém tom rozchodu, zůstala sama, nastrčil mi Osud do cesty člověka. Ale jakého! Shodou všech zvláštních okolností to byl nejlepší kamarád mého (již v tu dobu) bývalého přítele, který mě opustil a já zrovna "strašně trpěla". Původně jsem ho vůbec nechtěla znát. Jenže on je vážně úžasný člověk. Tak jsme si spolu dali rande, ale taková ta pověstná jiskřička nepřeskočila a náš vztah zůstal na úrovni přátelství. Tenhle člověk mě viděl v nelichotivých situacích, ubrečenou, opilou, zoufalou... nikdy nezneužil situace a vždycky mě měl rád.

Pak se objevil v práci kolega, který sice ve věku mého otce, ale duší pořád mladík. Dlouho jsem si na jeho humor zvykala, ale nikdy mě tenhle kamarád nenechal ve štychu. Řekla bych, že si mě svým způsobem "adoptoval". A taky jako jediný věděl, že chci z Prahy odejít. A pomohl mi. Díky, Mirku :-)

Spokojeně jsem si žila na severu Čech. No spokojeně... relativně ano. Ale zase se to někde podělalo, takže jsem byla opět v cizím městě, opět sama... opět bez ničeho. A pomohl mi člověk, od kterého bych to nečekala. Pomohl mi najít bydlení, zařídit spoustu věcí (včetně nábytku) a když bobi odmítá jet, přestrojí se za báječného autoopraváře :-)

Jo, mám štěstí. Štěstí na lidi kolem sebe a zvlášť ve vypjatých situacích. Moji Andělé strážní. Rozhodně je jich víc, ale vyjmenovat je - to by byl článek k nečtení :-) Jen jsem chtěla říct, že existují. Kolem mě i kolem Vás. Jen se o nich tolik nepíše. A podle mě je to škoda.