Z deníku flekaté tlapky: Do útoku

Nemáte představu, jaký to je bejt celej život malej. Hodně malej, asi tak 6 kilo. Je to utrpení (většinou). Lidi mně považujou za štěňátko, i když už jsem velkej chlap. Horší je, když mě za slabšího považujou i mý kolegové psové.

Rozhodl jsem se zvolit taktiku, že nejlepší obrana je útok. Jakmile vidím někde psa, tak se snažím po něm "vyjet". Obvykle následuje hřmění z obou stran a někdy i sekec na ulici (dvounožci mi dělaj ostudu a ztrapňujou mě na veřejnosti). Zřejmě se mi to snaží rozmluvit a odnaučit.

Nechápou to. Bejt malej nutně neznamená bejt slabej a vystrašenej. To já rozhodně nejsem.

Minule u vody jsem se pustil i do vlčáka. Jo, trochu mi načechral kožich a Ona místo aby mě litovala, tak mi ještě vynadala a řekla, že si za to můžu sám. Dokonce se za mně omlouvala (!) Takže jsem se cítil blbě hned dvakrát. Za prvý proto, že jsem dostal na frak a za druhý proto, že jsem byl nepochopenej. Do konce výletu jsem se tvářil, že tam nejsem a pokoušel jsem se splynout se svym ručníkem. Protože Ona se dokáže fakt naprdnout kvůli pitomosti a na hodně dlouho. Mluví pak se mnou jednoslabičně a dost úsečně. Nepomáhá ani pohled stodevadestátjedna, ani žádnej jinej.

Myslim, že z tohohle důvodu chodíme ven s vodítkem. Asi vědí, že bych se pustil za prvním psem a pořádně mu to nandal. Tak aby o tom nevěděli. Protože, když to vidí, tak je zle a odskáču to já. Bez ohledu na to, jestli mě ten pes otravoval, očuchával atd.

Vyjímku tvoří psí ženský. S těma se chci kamarádit a snažim se zanechat nejlepší dojem, protože jsem zatim volnej. Moje velká láska mně odmítla, tak se z toho traumatu snažim dostat.

Prostě se snažím vyjádřit svůj názor jako svobodnej pes. Nikomu jsem neublížil a nemám to v plánu, jen chci, aby všichni věděli, že se nebojim.

Takže pac a pusu