Vezmeš si mě?

Posledních pár let mi věk připadal jako trapně narůstající čísílko. Oháněla jsem se tou známou frází „věk je jenom číslo“ případně „každému je tolik, na kolik se cítí“.

To je sice pravda, ovšem ne tak docela, když jste ženská po třicítce, která je svobodná a bezdětná.

Možná jsem úplně mimo trendy dnešního světa, ale už od svých mladých let je mi jasné, že se jednou chci vdát a mít taky nějaký děti. I když mě maličkatý miminka zatím pořád děsí a ideální by bylo, kdyby se mi narodil prcek, kterému budou už tak tři roky. S těmi si rozumím. Tedy pokud nejsou moje, se svými vlastními potomky to nemohu posoudit.

Základem k dosažení mého snu je mít partnera. Ideálně partnera takového, který se mnou dokáže žít a se kterým dokážu žít já. Tak, abychom oba přežili, tolerovali se, občas se neshodli, a přesto věděli, že to není důvod k útěku, že se máme rádi a je nám spolu víc fajn, než zle. Představa, že bude celý náš život zalitý sluncem, mi přijde trochu mimo. Z takových nároků jsem už dávno slevila.

Ale zpátky k věci – partnera bych měla a žijeme spolu. Už víc než tři roky, takže jistý předpoklad, že se v prvních pár hodinách manželského života nepozabíjíme, by tu byl. Kdyby ne, je dávno jeden z nás už mrtvý a druhý ve vězení, a že těch příležitostí bylo...

Obvykle se lidi před svatbou zasnubují. Jo, krásná je představa dojemného romantického kýče, klečícího muže před svojí partnerkou s prstýnkem, očekávající odpověď své vyvolené. Já ten kýč zažila taky, ale bylo to takový...divný. Když jste na dovolené a drahý vás vláčí večer na pláž, a přitom jste tam večer za celých 14 dnů nepáchli, dojde Vám, co se asi chystá. A celá romantika je tak nějak v háji. Moment překvapení, který je (teda si myslím) gró celé akce prostě padá. Ale tak, zasnoubení bychom taky byli – v mém věku a při uvážení všech uvedených skutečností jsem si nemohla (s ohledem na sebe samotnou) dovolit říci ne. Nevím, kde bych sháněla dalšího chlapa, který by to se mnou tak dlouho vydržel.

A pak se nedělo nic. Ačkoliv by měly následovat nějaké přípravy, my jsme to velkoryse dali k ledu. Bylo to zvláštní, žádné další debaty na téma svatba neprobíhaly. Ale můj čas tak nějak zákeřně potajmu tikal. Zákeřně proto, že mě to docela dlouho nevadilo. Až jednou...

Začalo to fakt nevinně. Další mojí spolužačce se narodilo miminko. Fotky na sociální síti mi nemilosrdně připomněly realitu – nemládneme. Většina mých přátel je už v manželství a nebo má děti. Případně obojí.

Při drobném propočtu můj věk plus další čekání plus uvidíme atak dále, mi vyšlo, že první dítě bych v lepším případě měla asi tak v sedmatřiceti. No, tak to prr...to by nešlo.  Možná ani fyzicky už ne. Jasně, jasně, na děti není potřeba se hned brát. Ale to taky nežijete se mnou. Jsem v tomhle ohledu děsná konzerva. Nejdřív svatba, potom děti. Možná to bude znít jako klišé nebo to bude fakt na tuhle dobu zvláštní, ale já chci, aby si mě vzal proto, že mě má rád a ne proto, že cítí nějakou zodpovědnost k našemu dítěti.

Začala jsem se cítit méněcenně, bylo načase jednat. Nejsem člověk, který umí chodit kolem horké kaše a jen taktně naznačovat. Udeřila jsem přímo. Partner, o nějaký ten pátek mladší mi řekl, že by bylo fajn ještě tak rok počkat, než se staneme ještě lepšími než jsme (ve zkratce, ve skutečnosti jsme se občas dost pohádali a i když už jsme se naučili spolu žít, někdy to bylo hodně drsný). Udělala jsem mu logický propočet viz výše (můj věk plus rok plus...) a dala mu prostor na opravu svého zcela neuváženého výroku. Začal zkracovat ...půl roku? Tři měsíce? Měsíc? Týden? Den? Přiznám se bez mučení, že na tyhle vtípky jsem fakt neměla tu správnou náladu a odešla jsem raději beze slova z místnosti.

Za pár minut seděl naproti mě u stolu, vytáhl mobil z kapsy, něco posouval na displeji a pak pronesl:

„Vezmeme se 20. června, to je sobota.“ A bylo.

Slovo chlapa. Mnohem romantičtější než celá pláž.