Příběh na pokračování o jednom lidském osudu zatím bez konce, jehož začátek se datuje přibližně třicet let zpátky…předchozí díl najdete zde
S Adamem už Eva nebyla v kontaktu. Nebylo to těžké, protože telefonní čísla měnil jako na běžícím pásu. Občas se ozval Lucii, protože ta splnila jeho sen a šla studovat vysokou školu. Sice jí přislíbil, že jí bude přispívat na studium, ale z velkých slov zbyly jen prázdné fráze. Když se ozval, šířil o sobě neuvěřitelné historky, sliboval, že dá úřední věci do pořádku, ale nic se nedělo. Žily tak, jako by žádný Adam neexistoval.
Už nechodil za Lenkou si půjčovat peníze, ta s ním od jejich výměny názorů nemluvila vůbec. Vlastně jednou ano. Když za ní den po jejích 25 narozeninách byl v práci. Naivně si myslela, že si táta vzpomněl. Během 45 minut, které jí připadaly jako věčnost ji zahrnul historkami ze svých údajných cest po zahraničí, lichotkami jak jí to sluší, které vzápětí popřel tím, že ten nový účes jí moc nesedí. Stihl u toho vypít čtyři vodky. Lenka se jen modlila, aby se mohla stát neviditelnou a odejít.
Pro rodinu byl Adam minulostí. Jen do té doby, než zazvonil na zvonek. Po sedmi letech, co odešel, se objevil u dveří s historkou, jak ho okradli. Potřeboval peníze. Peníze na jízdenku do hlavního města a na chlast. Jak jinak. Lucie mu dala dvě stovky, aby ho vypakovali. Adam byl dost překvapený, že u sebe doma vidí Lojzíka, ale neřešil to, to už nebyl jeho život. On byl volný. Sice ne úředně, ale fyzicky ano. Nasliboval rozvod jako obvykle a zmizel.
Eva čekala, že se za měsíc objeví a začne se konečně něco dít, konečně se rozvedou. Pak o něm dlouho neslyšeli. Až do nedávna. Nedávno přišla první exekuce. Částka víc než stotřicet tisíc za nájem i s úroky Evě vyrazila dech. Nemohla věřit svým očím. Nikoho nezajímalo, že tam Adam už víc než sedm let nežije, že o něm vůbec nic neví. Má tam trvalé bydliště a jsou stále manželé. Vyřešeno, mladá paní. Zablokovali jí účet a dali jí exekuci na plat. Obsílky od soudů se začaly pomalu, ale jistě scházet. Adam je nevyzvedával, nebydlel na adrese trvalého bydliště, tak o nich asi ani nevěděl. Musel ale tušit, že ho budou hledat, proto stále měnil telefonní čísla a místa, kde se zdržoval.
Když se Eva, vybavená Adamovým prohlášením a svědectvím sousedů, že se Adam na této adrese nezdržuje, vydala na městský úřad, aby Adamovi odhlásila trvalé bydliště, odbyli jí jednou větou. "Není to možné, protože jste manželé." Její dřívější touha stát se manželkou toho úžasného mladíka jí připadala jako největší hloupost jejího života.
Eva nechtěla dál přebírat odpovědnost za skutky, které její manžel někde udělal, o kterých nemá ani tušení. Rozhodla se podat žádost o rozvod sama. Netušila co všechno musí udělat a podstoupit, s úřady jednat nikdy neuměla. Věděla však, že je jen tak nerozvedou, když on nikde není k nalezení.
Včera jí přišla další exekuce, a další na ní číhají někde v budoucnosti. Eva by se moc ráda toho břemene zbavila, ale neví jak. Rozvodové řízení je kdesi v nedohlednu, její žádost leží třičtvrtě roku na v okresním městě na soudě. Tak sedí doma, nejí, nespí, jenom brečí. Ví, že tohle není řešení, ale děsí ji představa jak kvůli někomu, kdo nemá dost odpovědnosti na to postavit se problémům čelem, přijde exekutor a v lepším případě jí oblepí televizi, pračku…možná i tu starou stěnu, která s ní prožila většinu útrap. V horším případě jí to rovnou odveze.
Tohle je realita, do které dnes Eva vstává a s kterou chodí spát. Neví, co s ní bude a neví, jak z toho ven. Nemá dost ostré lokty ani dostatek peněz, aby se stop po nevydařeném štěstí zbavila jednou provždy. Má jí snad být útěchou, že konečně našli jejího stále ještě manžela někde na ubytovně v hlavním městě? Co si na něm vezmou, na alkoholikovi? A proč ona má platit jeho účty, když on se sebral a zbaběle utekl? To jsou otázky, na které bude ještě dlouho hledat odpověď.
Mrzí mě, pokud jste čekali šťastný konec, život vždy nemá šťastné konce. Dokončení dopíšu až se situace nějak vyvrbí a konečně to nějak dopadne.
