Jako ostříž

Přesně tak si připadám a je mi krásně.  Když jsem byla hodně malá, zjistilo se, že mám vadu zraku. Na to si tedy nepamatuji, kdy a jak k tomu došlo, nicméně si pamatuji, co z toho plynulo. Brýle.

Taky si pamatuji, co všechno to pro mě pak znamenalo. Ona kombinace krátkozrakost – astigmatismus na obou očích není žádná výhra. Dneska už jsou brýle spíše módní záležitost, ale když jsem byla dítě, bylo to peklo. Alespoň pro mě.

Výběr obrouček nebyl v 80. letech zrovna největší, a jelikož jsem byla dítko zvídavé a hravé, usoudili moji rodiče, že nejlepší bude koupit mi takové, jejichž ztráta či zničení, nebude tolik bolet. Plastové obroučky měly zajistit, že je nerozlámu hned, jak slítnu z kola, nebo zakopnu o vlastní nohu. Cena odpovídala designu. Co však bylo maximální, byla jejich velikost. Přes půl obličeje minimálně. Jak já trpěla! Moc jsem toužila po obroučkách kovových. Můj požadavek byl zamítnut. Několikrát.

Zkuste být sedmiletým dítětem, které když si sundá brýle, nezaostří do žádné vzdálenosti! To bych nepřála ani největšímu nepříteli. Možností jsem neměla mnoho. Buď být brejloun s obroučkami přes půl tváře, nebo být naprosto nepoužitelná.

Myslíte si, že mít velké obroučky bylo tehdy „in“? Jo, tak to jste měli vysvětlit některým mým spolužákům, kteří netušili, že jdu vlastně s dobou. Při hodinách tělocviku mě nikdo nechtěl do týmu. Nedivím se. Při tělocviku jsem brýle odkládala, takže pokud se mi podařilo něco trefit, bylo to spíše dílo náhody než mé přesné mušky.

Když jsem dospěla, pořídila jsem si obroučky takové, jaké se mi líbily, a z brýlí si udělala v podstatě módní doplněk. Zvykla jsem si. Pravda, třeba při plavání jsem byla zase v koncích, ale nejsem závodní plavec, takže mě to nijak extra neomezovalo. Jistě, mohla jsem si pořídit kontaktní čočky, což jsem taky jednou udělala. Nicméně jejich cena, vzhledem k tomu, že musely být „na míru“ mé vady, nevyvažovala komfort, který mi poskytly.

Dva roky jsem uvažovala o tom, že bych si nechala udělat korekční laserový zákrok. Nebudu lhát, zdálo se mi to jako spousta peněz, které jsem potřebovala někde jinde. Převládal i strach z toho, jestli to vůbec na moje oči lze aplikovat.

Až letos v lednu na mě vyskočila reklama oční kliniky, že jedno oko za akční cenu. Hlodlo to ve mě. Zase jsem byla na těch svých vahách ano/ne... nakonec opět zvítězilo ne. Přeci jen, co když.... V březnu moje bývalá spolužačka zrovna na stejné klinice operaci očí podstoupila a nadšení z ní bylo cítit přes status na sociální síti. Zlomilo mě to. Objednala se a čekala. Bylo to období plné očekávání a v duchu jsem stříhala metr, kdy „už“. Strach jsem neměla. Pro jistotu jsem si o průběhu operace nic dopředu nezjišťovala.

V den „D“ jsem byla za dvě hodiny venku z kliniky a řeknu Vám – šťastná. Já fakt vidím i bez brýlí. Svět dostal nový rozměr, krásné barvy a těch detailů!

Chápu lidi, kteří podstoupí třeba plastickou operaci, aby se cítili lépe. Protože vím, jaké to je. Operací očí jsem si splnila svůj sen, už nejsem brejloun. A spousta lidí v mém okolí si myslela, že „brýle k tobě tak nějak patří“ .... no samozřejmě, jinak mě neznali. Brýle jsem nosila celých třicet let. A jen málokdo z nich si mě pamatuje v mých třech letech.

Kdo nenosil nebo nenosí brýle, mé nadšení nejspíš zcela nepochopí. Ale my „brejlouni“ víme svý. Víte, já jsem věděla, že stromy mají listí, ale teď ho konečně i vidím!