Nespokojenost... je věčná

Myslela jsem si, že budu spokojená, když budu mít o pár kilo míň....

Je to přesně týden, co mě bez vysvětlení (neříkám, že bez důvodu) opustil přítel. V neděli večer jsme usínali spolu a říkal, že mně miluje. V pondělí odpoledne měl všechny své věci vystěhované. Zapomněl si triko a jedny trenky. Fakt jsem si myslela, že máme docela pohodový vztah.

Do této chvíle jsem stále řešila, jak ztenčit svoje "polštářky" a být štíhlejší. Nebyla jsem spokojená se svojí postavou.

Najednou se mi změnil svět o sto osmdesát stupňů. Není proč se těšit domů, kde na mně všechno padá, nejde se jen tak radovat ze života. Vím, že to přebolí. Vím, že se srovnám. Jen teď to prostě nejde. A jak to nejde, tak nejde ani pořádně jíst. Takže váha krásně letí dolů.

Jenže.... i když jsem teď štíhlejší, stejně nejsem spokojená.

Ne, neříkám to proto, abyste mně litovali, nebo mi říkali, že "přijde jinej, vykašli se na to" nebo mi to přáli... říkám to proto, že bych raděj byla šťastná a oplácaná, než nešťastná a štíhlá.

Řešíme pitomosti, dokud není pozdě na řešení toho, co by stálo za to. A pak ať se v tom čert vyzná.