Mít nebo nemít... děti?

Zase jsem se po nějaké době zarazila, jak někdo může mít tak vyhraněný názor, aplikovatelný na všechny bez rozdílu - množte se, co Vám příroda dovolí. No potěš.

Taky jsem si přečetla blogy reagující na tohle praštěný tvrzení. A... souhlas.

Ne každej jsme naprogramovanej na plození dětí a ne každej v tom vidíme jediný cíl a smysl života. Protože ti, co třeba děti mít nemůžou by se nejspíš houpali už někde na nějaký silný větvi.

Prostě to tak je, jsme každej jinej. Každej máme jiný priority a jiný cíle. Kdo dal jinému právo soudit, co je správný a ještě označit opak za velezradu? No... v tom případě jsem velezrádce jak vyšitej. Pardon, velezrádkyně. Děti nemám. Zatím ve mně ani nebují nějaký mateřský pudy a přivést nového človíčka do současné situace se mi nechce. Za prvé nevím, co bych si s tím ubrečeným uzlíkem počala a za druhé mi to přijde dost nezodpovědné, pokud vím, že nemůžu novému človíčkovi zajistit to, co bych si pro něj představovala.

Netvrdím, že to takhle bude navždycky...kdo ví, jak se moje hormony kdy splaší a jediný, co mě učiní šťastnou bude pocit, že ve mně roste nový život. Jenže... trochu se obávám, že si raděj pořídím dalšího psa. A to bez jakéhokoliv pocitu viny.

Za svoje zvíře platím městu, uklízím po něm na ulici i v parku, krmím ho, věnuju se mu a většího mazla, abych pohledala...takže nechuť mít děti asi nebude nedostatkem zodpovědnosti, že?

Možná je v tom pohodlnost, ale o toho čtyřnožce se musím taky starat. Jít s ním ven ať se mi líbí počasí nebo ne, nakrmit ho a mít doma pořád zásobu jeho jídla, dokonce má i oblečení na zimu (jako kříženec čivavy je dost zimomřivej). Když jedu na delší dobu pryč, musím mu sehnat hlídání...  Takže svým způsobem mě taky omezuje. Omezuje mě tak, jak jsem si to vybrala. Takže pohodlnost to taky nebude.

Asi to prostě bude tím, že děti teď nechci a mít nebudu. I kdyby mě za velezrádce považoval celej zbytek světa. Taky nikomu neříkám, že je divnej, protože se rozhodl do týhle šílený doby mít děti.