Z počátku mě ta zpráva nechala chladnou. Nebyli jsme si
blízcí a nevím, co byl za člověka… I když to první není až tak docela pravda.
Vrátila jsem se o patnáct let zpátky, na svojí palandu, nad kterou visel jeho
plakát.
Přesně si pamatuju písničku, kterou mě dostal a já se „zamilovala“. Ve chvílích, kdy mě nikdo nechápal, tam byl pro mě. Nad postelí poslouchal moje stesky a častokrát jsem v jeho čokoládových očích četla pochopení pro to, co nikdo nemohl pochopit. Díky své plakátové lásce, nehynoucímu obdivu jeho hudby a tanečních schopností jsem se zamilovala do angličtiny… no pomyslete si, jak bychom se domluvili, kdyby… Jak asi sní malé pubertální holky (pusa byla naprosto dokonalé naplnění vztahu).
Z nehynoucího obdivu jsem vyrostla (stejně byl pro mě Michael moc starej). Dotyk jeho hudby trvá.
Poslední dobou se o něm rojily informace, které mu příliš nelichotily. Říkala jsem si „ať je jakej je, je to jen člověk a ve svém oboru byl profík.“ I když o jeho plastikách a podivném chování jsem si myslela svoje.
K večeru jsem si pustila pár reportáží o jeho smrti, a při jeho hudbě se mi začaly po tvářích kutálet slzy. Možná proto, že jeho konec znamená konec toho, co pro mě znamenalo dětství a dospívání. Jeho hudba se navždy dotkla mého srdce a tyhle tři písničky se jej dotknou asi vždycky. Ty mi pomohly překonat nejedno trápení.
1) Will you be there
2) You are not alone
3) Heal the World
A za sebe mohu říct jen „Thank you, Michael. Thank you for being there when I needed it. Rest in peace.“ (česky by mi nerozuměl)
