A i když bych klidně mohla psát o ní, protože je to opravdu kočka - vysoká, štíhlá, míry akorát, dlouhé vlasy do pasu a krásné hluboké oči (nehledě na její duševní kvality), psát o ní nebudu. Ačkoliv i ona je postavou v tomto příběhu.
V sobotu večer, když začlo mrznout a ségra měla "šichtu" jí někdo do baru přinesl kotě. Malá kulička, která nebyla starší než tři, čtyři týdny měla očička zalepená od rýmy. A byla vděčná za kousek lidského tepla.
Na baru se rozjela "záchranná akce" - NAJDEME KOTĚTI DOMOV. V sobotu v noci se ti, kteří si kotě nemohli nechat rozhodli kontaktovat ty, o kterých si mysleli, že by si ji nechat mohli.
Bílý chlupatec se schoulil do hadříku a spal. V teplíčku mu bylo mnohem líp než na ulici. Možná ani sám netušil, jaký osud ho čeká a možná mu to bylo úplně jedno, protože v danou chvíli mu bylo fajn.
V baru nikoho nenalákali na vidinu přírůstku do domácnosti a tak se ségra rozhodla zavolat mě. "Nevíš o někom, kdo by jí chtěl?" Po pravdě, v tu chvíli jsem nevěděla. Rozhodila sítě po netu, mezi známé... a nikdo nic. A pak mě to napadlo! Kamarádovi minulý týden kočku ukradli, nebo se zaběhla...prostě není. Stačil jeden telefonát a kotě mělo domov.
Celý bar zajásal. A já jela kotě vyzvednout. Je hezké, jak se lidi dokázali spojit a se zaujetím se snažili pomoct tomu malému tvorečkovi.
Jistě, setkala jsem se s názorem, že žiju mimo realitu, že jich stejně dalších sto umrzne... Jo, to je fakt. Ale já mám lepší pocit, že jsem jen nestála opodál a nekoukala na to. Protože je lepší zapálit malou svíčku než proklínat velkou tmu.
Hezký den všem Petra
