Pohádky jsou krásné, ale dávno je tomu už, co jsem v ně přestala věřit. Životní příběhy totiž nemají vždycky takový konec tak, jak bychom si přáli, jenže...
Jsem založením fatalista. Věřím, že co má přijít to přijde v ten správný čas na tom správném místě. Snažím se řídit heslem "netlač řeku, teče sama", i když jej mnohdy svým chováním popírám. Věřím, že život je krásnej a myslí to s námi dobře.
Od malička jsem věděla, že chci mít fungující a pohodový vztah. Taky jsem viděla, že to není to lehké takový najít a udržet.
Prožila jsem několik vztahů a lásek, než jsem poznala, že chci vedle sebe člověka, který mě dokáže rozesmát, ale taky třeba rozplakat (ať už je to vzteky nebo dojetím).
Kterému moje oblinky budou připadat jako ty nejkrásnější křivky, které kdy viděl a nebude ostatní ženy komentovat v mé přítomnosti. Rozhodně ne k mému neprospěchu.
Který se se mnou klidně pohádá, když bude přesvědčený o tom, že má víc pravdu než já. I za cenu toho, že spolu nebudeme chvíli mluvit.
Který bude žít se mnou a já budu moct žít s ním a ne jen vedle sebe.
Který ustojí mojí žárlivost a nebude mi k ní dávat zbytečné záminky.
Který mi čas od času poleze „na nervy“, ale taky mě dokáže překvapit tak, že mě to „dostane“ až jsem z toho na měkko.
Chlapa, vedle kterého si můžu připadat jako květinka, i když jsem nikdy žádnou květinkou nebyla.
Který ví, na kterou strunku mého těla zahrát bez zdlouhavého vysvětlování, protože si to naše těla řeknou sama.
Vedle kterého budu chtít usínat a probouzet se.
Kterému moje ztřeštěné nápady budou připadat, alespoň čas od času báječné.
Který mě bude znát i s mými nedostatky a přesně takovou mě bude mít rád a milovat.
Jo, a taky jsem věděla, že bude vysokej a bude mít velký dlaně. Přesně to se mi líbí.
Svého přítele jsem potkala docela krátce po jednom rozchodu. To, co bylo patrné na první pohled je poslední uvedené. Zbytek se projevil po čase společného soužití. V době, kdy jsme se poznali jsem byla celá rozlámaná z rozchodu, ale tenhle chlápek se zdál být docela fajn. A mě nepřipadlo adekvátní se „povinně“ měsíce nebo roky trápit pro někoho, kdo o mě nestojí, nebo mi lhal. Věděla jsem, že sama být nechci a věřila, že jednou ta pravá láska musí přijít. Tak jsem tomu dala šanci. Vypadá to, že si ho nechám na společnou cestu životem.
Co tím chci říct je, že nesouhlasím s článkem kolegy blogera O tom pravém, či pravé. Není potřeba slevovat ze svých ideálů. Spíš je důležité utřídit si priority, co by měl nebo neměl partner mít a věřit, že někde existuje. Mít oči a uši otevřené a nezahazovat příležitost pro možná vznikající vztah, jen proto, že to s jiným neklaplo. Je důležité věřit, že existuje někde někdo, kdo je pro mě „ten pravý“ a pro koho budu i já dokonalá taková jaká jsem. A že ve všech mých nedokonalostech uvidí právě tu dokonalost, kterou hledá, která jemu vyhovuje a mě dělá člověkem a ne strojem. A že někdo potřebuje projít vztahů víc, aby si dokázal vážit drobností, které jsou často považovány za samozřejmost. Aby je vůbec dokázal vidět.
Ideál existuje, jen pro každého znamená něco jiného. Proto neklesejte na mysli, nesklánějte hlavu, určitě i Vám zkříží cestu v okamžiku, kdy to budete nejméně čekat. A pokud jste ho už našli, važte si ho jako nejcennějšího pokladu a užívejte si tu radost a štěstí.
