Nadávám, tedy jsem

Poslední dobou nevycházím z údivu co se to v té naší úžasné vyspělé společnosti děje. Lidé po sobě koukají jako kdyby jim ten druhý rozšlápl letadélko, s chutí se častují nejvybranějšími výrazy spodiny a celková atmosféra, kterou tito „vstřícní“ lidé vytvářejí, by se dala krájet. Co se to k sakru děje ...?

Minulý týden jsem se jako každý jiný den vydal na cestu do práce. Běžně jezdívám tramvají z Holešovic na Smíchov. Nastoupil jsem a jen jsem dosedl, tramvaj hrkla a zastavila se. To není nic neobvyklého, zejména v Praze. Vzápětí se ozval cvrlikající klakson elektriky. No jistě. Cesta byla zablokovaná narychlo zaparkovanou skříňovou Avií. Jedno zazvonění – běžná praxe. Druhé zazvonění – nervozita stoupá. Třetí zazvonění – řidič tramvaje začíná být mírně neurotický. V tu chvíli vyběhne z obchodu řidič, naskočí do firemního náklaďáku a chvatně zajíždí na volné místo, tak, aby nepřekážel tramvaji. „To čumíš, co? To je najednou místa, ty hovado debilní“, pochválil tramvaják řidiče Avie. Jistě, taková situace naštve, ovšem je nutné na ni takto nepřiměřeně reagovat?

O dva týdny dříve v centru města. Ulice přeplněná auty z obou stran, mezi nimi se proplétá menší zásobovací náklaďák. Křup, bum... Zrcátko jednoho z aut utrpělo, když náklaďák projížděl. „Ty čurákuuu“, reaguje poškozený řidič na svého kolegu, který to určitě neudělal schválně, o incidentu ani nevěděl ve snaze se vyhnout jiným a zároveň splnit svůj úkol. Co se to k čertu děje? Že by už lidé neuměli být nad věcí, že by se neuměli slušně chovat? Mračí se na sebe, vrážejí do sebe, nadávají si a napadají se. A přitom je tak krásné počasí...

Přiznávám. Sám tomuto trendu někdy podlehnu, obzvláště tehdy, když se bláhově rozhodnu zkrátit si cestu třeba přes Karlův most. Ve chvíli, kdy se pokouším projít neprostupnou masou jakoby dezorientovaných turistů, pak se i mně derou na mysl a odtud na jazyk nejrůznější peprné výrazy. Ovšem nevzpomínám si, že bych jejich reprodukcí obohatil slovník někoho jiného. Možná jednou, dvakrát, ale to slovo bylo stejně obecně velmi velmi známé...

Na druhou stranu, čemu se vlastně divím. Vulgarita a agrese na nás kouká za každým rohem. Z reklamy, z filmů i prvoplánových vtipů. A co víc, skvělý příklad nám dávají i naši úžasní zástupci lidu. Ti, kterým se říká politici. Vulgární gesta jsou ještě úsměvná, ale neustálé lhaní, veřejné i skryté urážky, za které by se nemusel stydět Pepa z Horní Dolní, to už je silnější káva. To vše bez mrknutí oka. Ach jo, kde jsou časy divadla Osvobozeného a ABC, kdy jsme měli trefnou kritiku, inteligentní humor, dobu, která měla styl a nebyla sprostá. „Jane, Jiří, Miroslave!“