Jak jsem nespatřil Krista

Víra. Jedny posiluje, jiné oslabuje. Víra dokáže divy, ať jste na kterémkoliv místě na světě. Já se s touto magickou mocí setkal v brazilském Riu, pod sochou Krista. Můj údiv nad mocnou silou víry se dosud nevytratil…

Projíždíme klikatými uličkami Santa Teresy, historické čtvrti Ria de Janeira, pomalu stoupáme a začínáme pochybovat o tom, že se vůbec dostaneme k cíli. Je to tu největší atrakce. Ze strmého vrchu Corcovado na město blahosklonně shlíží socha Krista Spasitele, v současnosti jeden ze sedmi novodobých divů světa a od jeho paty se naskýtá nádherný výhled na město. Slunce odrážející kamenné domy, mohutná skaliska a azurově modrá voda. Šest ze sedmi starověkých divů nikdo neviděl, jen na pyramidy se dodnes jezdí. Začínám mít pocit, že neuvidím ani div současný. Ne že by náš řidič neudržel vůz značky Land Rover na silnici, ale počasí je příšerné. Čím jsme výš, tím je mlha hustější, navíc živená droboulinkým deštěm a mořský vítr se stará o zbytek. Nechávám se překvapit, třeba vyjedeme nad mraky a spatříme pohlednicovou idylu.

Na pokyn zřízence jsme zaparkovali a vystoupili do biotopu deštného pralesa, jen teplota je nižší. Mlha, déšť a ještě trochu mlhy navíc. Cítíme, že pokračovat dál autobusem parku Corcovado je pošetilost, ale říkáme si to, co každý. „Když už jsem tady, tak to zato stojí.“ Stojí to 14 realů. Turistický autobusek nás vyvezl na vrchol. Už v tuto chvíli bychom měli vidět div světa, ale světe div se, nevidíme nic. Jen v mlze tápající turisty neznámé národnosti. Vydáváme se na vyhlídku k úpatí sochy a čekáme co se stane.

Neděje se nic. Husté mraky se převalují jeden přes druhý, fotoaparát vesele mokne, zatímco my se snažíme prohlédnout mlhu a spatřit ono pohlednicové azurové panorama Ria. Samozřejmě, že si připadáme jako kdybychom koukali do hrnce s mlékem. Pro změnu se tedy otočíme a civíme k nebesům. Opět nic. Silný vítr byl však při nás a na chvíli nám odhalil Krista Spasitele. Je menší než jsme čekali. Ovšem moc má nepochybně zázračnou.

Je až neuvěřitelné jak i bigotní pohan jako já, nebo dokonce ateisté jako jsou jiní, pocítí na tomto místě příliv silné a téměř neotřesitelné víry. Víry v to, že i v tak hnusném mokrém a focení nepřátelském počasí spatří to, za co si zaplatili. Turisté v průhledných pláštěnkách, v tričku a kraťasech stojí, moknou, mrznou a čekají, že se stane zázrak a oni spatří Krista. Krista, nebo aspoň město, nad kterým bdí. Po celých patnácti až dvaceti minutách je víra opouští, ovšem za každého věřícího, který odejde zpět k autobusu, nastoupí dva noví. Celé procesí se tak opakuje a opakuje.

Vlastně je to úžasný studijní materiál pozorovat jak lidé zcela zaslepeně samou vírou v zázraky, nebo prostě proto, že věří v nemožné, ztrácejí kontakt s realitou. Něco si prostě vezmeme do hlavy, ať už z jakýchkoliv důvodů, a tomu pak pevně věříme. Možná ani nevěříme, jen to tak prostě chceme vidět, doufáme, i když je skutečnost úplně jiná.