Příběh o mé babičce

Moje babička se narodila v květnu 1902 v cikánské kolonii Grün v okrese Spišská Nová Ves, na východě Slovenska . Pocházela z početné rodiny, její otec byl muzikantem - lavutaris .

Vdávala se velmi mladá, bylo ji tehdy 18 let. No, vdávala. U Romů se vždy ctily tradice rodu a svatba probíhala po našem, po romsku.

Ženich s nevěstou si klekli na kolena, starosta romské osady - čhibalo jim svázal ruce červeným šátkem, do levých dlaní nalil červené víno a každý si vypil z dlaně druhého . Požehnal jim a popřál hodně dětí . Pak se poděkovalo rodičům za lásku a vychování. Poté se slavilo dva, tři dny. Samořejmě za zvuků pravé cikánské kapely - lavutara . V žádné romské osadě nechyběli muzikanti, tehdy jen Romové hrávali v obcích a městěch a to nejen Romům, ale i sedlákům .

Manžel mé babičky byl také lavutaris - muzikantem, hudební nadání po něm zdědil i můj starší syn Janko . Dědeček zemřal mlád, bylo mu 49 roků. Co vím z vyprávění mé babičky, uměl několik jazyků, byl to hospodář, choval prasata a ty prodával místním sedlákům . Na Spiši kdysi žila početná německá komunita . S nimi si naši Romové moc dobře rozuměli . Žili poctivě svou prací .Po smrti dědy se babička v roce 1952 odstěhovala do slezského Bílovce za svými syny a dcerami , kteří již měli své rodiny a šli do Čech a na Moravu za prací .Po druhé světové válce na Slovensku moc práce nebylo a Romové byli zvyklí poctivě se živit a pracovat .Byli vyhlášenými řemeslníky - kováři, košíkáři,chovatelé  a léčitelé koní atd.

Moc dobře si pamatuji, když nám babička vyprávěla o tehdejším životě Romů. To není jako dnes, kdy mnozí zapomněli na své tradice, zvyky a romipen - romství .

Všichni se měli rádi, pomáhali si navzájem, ctili jeden druhého. Vážili si i sousedů - sedláků, ti Romy respektovali . Jeden druhého potřebovali .

Babička, i když měla spoustu dětí / 18/ , chodívala pomáhat sedlákům na pole - při senosečích, pomáhala sklízet úrodu . Za svou práci dostávala odměnu v naturáliích - brambory, mouku, slaninu..  V osadě si později s dědou postavila pec, pekla pro celou osadu cikánský chleba - marikľa, šinga - koláče ..Tehdy v osadě žilo na 700 lidí .

Babička zemřela v  lednu 1979 . Patřila mezi ty Romy, kteří celý svůj život poctivě žili a pracovali.

U nás v Bílovci ji známí a sousedé přezdívali " cikánská advokátka " . I když neuměla číst ani psát, vždy si uměla poradit.

Hodně jsem se od mé babičky naučil a proto na ni nikdy nezapomenu .Dávám ji za příklad i mým pěti dětem : Na naše předky nesmíme zapomenout. Jejich život a práce budiž nám inspirací a motivací pro naše životy a budoucnost našich dětí . Byť naši předkové žili odděleně od okolí, v osadách vzdálených od vesnic sedláků několik kilometrů, vždy žili tak, jak jim přikazovaly naše zvyklosti a tradice .

Nikdy neztratit lidskou důstojnost a charakter . Zůstat za každých okolností člověkem .