Jak sem hrál divadlo

Po první návštěvě cirkusu sem měl jako kindoš o své budoucí profesi celkem jasnó představu. Klauni, kerý se kopali do gébyšu a křičeli: „Jé, pane šiditéli“ mě prostě vzali luft.

Jejich čísla sem napodoboval kdykoliv a kdekoliv, néčastěji přímo na tratecu v naší ulici. Sósedi podle teho, že sem sebó mlátil po zemi, vymetal kalužiny s pokřikem „mě je to jédno“, tuty gómali, že su kukačka a že je jen otázka času, kdy změním adresu pobytu z Blekfíldu na šaškec, Húskova_2.

V mateřský jsme jako šropáli jednó nacvičovaly tyjátr pro mutry u příležitosti MDŽ, teda radovanca babáčů. Hrál sem prsteníčka, což byl jeden kolek na plótvi, a moje celá role byla v jedný trapný větě „Mámo já chci kobližky“. No a jiné šropál, co hrál mutru, na to zadul „Napřed dondi pro šišky“, myšleno, aby bylo čím zafajrovat v pecmenovi. No děsné lochec, jak na funusu.

Navrhoval sem úče ufachčit nějaké lochec, ale nebyl s ňó vo tem vůbec žádné hantec. Hodil sem teda na ňu salám a vyčkal do představení. Když na mě přišla řada, hókl sem do placu co sem měl a hned na to sem sebó mázl na zem podle vzoru cirkusáckéch klaunů. A ještě k temu vyhodil kopyta do luftu. Všecky mutry v obecenstvu řvaly smíchy, teda kromě moji, kerá mě pak nahlásila, že ji hanba fackovala a že má fčil z vostudy mantl. Zjevně zůstalo mé geniální číslo nepochopeno.

O dvacet jařin pozdějc mě navštívil kema Vladan s tem, že dává do kupy tyjátr Triangl a že tam nesmím chybět. Dyž sem dosmykoval na první průbu, tak byl jasné vál, že sóbor tvořil réža, dva jeho kamoši a sajtna nějakéch koc - hereček. Herečky byly výhradně bévalí, sóčasný či plánovaní Vladanovi kocóři. Zkrátka těžce vyladěné ansámbl.

Zkóšelo se pár tédnů. Ale těžká levandula. Neměl sem žádnýho pamatováka na textůfky. Věta: „Nejsi bůh, když tohle po mě žádáš“ mě nelezla ani do štrycle, natož hóknót ju nějak inteligentně do placu. Réža, vida u mě paměťovó insuficiencu, vygóml, že mě přeobsadí do pantomimické role hlavního padócha. Rola nebyla z névětších. Měl sem akorát uškrtit jedneho betelnýho šnycla, jeho borca zastřelit z luku a jejich šropa máznót z berglu do vasrůvky.

Když sem tu kocnu rdósil, fšem jen lehce cukaly kótky. Ale když  sem zešil jejího borca z luku, tak už fšici těžká prskačka do rolety a dyž sem ve finále mázl šropála do vasru, váleli se borci i kocóři na dlážce v křečích, lochec jak sviňa. Jen réža smutně poznamenal, že to měla bét tragédija, že háže soráč, meje si  plótve a musí mi vysadit kopny z tyjátru.

Jejich chyba. Neprogómli vůbec moju genialitu. Já totiž, hrát v něčem jiným, tak už mám dávno Tháliju…

Slovíčka pro ty, co nekóřijó hantec:

kukačka – blázen
šaškec – blázinec
kolek na plótvi – prst na ruce
zafajrovat v pecmenovi – zatopit v peci
má z vostudy mantl – má z ostudy kabát

betelné šnycl – krásná dívka
mázl šropála do vasru – hodil dítě do vody
kopny z tyjátru – vyhazov z divadla