Štyngec

Už jako malé datel sem zgómnul, že když někdo veřejně pustí barvu, je to zavržení hodné počin. Můj životní souputnik Jara, přezdívaný v dospělosti nelichotivě rygól nebo štyngec, je teho živoucím důkazem.

Potkali sme se v mutrový bódce a hned mě svým uměním doslova vzal luft. Sténě jako já nesnášel morgnový rozcvičky a tak se pravidelně z této odporné činnosti vymanil tak, že uprostřed snaživě cvičících rósňákú vypustil plíživku. Především kocóři, kerý majó stéňe jako čokli po čertech vyvinutější čich, začaly hulákat, že se dusijó a přilákaly tak úču, kerá zkušeně nasála vzorek luftu, aby diagnostikovala, jestli majó hysterky recht. Vzápětí byl štyngec potupně odeslán na retych na hanbu, kde si užíval v klidu a bez další buzerace svůj triumf. Vůbec retych bylo místo, kam byli posílaný na hanbu jen ti  největší vyvrhelové za obzvláště zavržení hodné skutky.
Kupříkladu, já sem se tam taky jednou během rozcvičky ocitnul i s psancem rygólem, když úča zaslechla, jak si pořád dokola opakuju krásné a libozvučné slovo basprdelfagot.
Víkend před tím jsem totiž obdivoval vojenské plechové hašiš neboli dechovku a doslova mě tam svoji velikostí a nezaměnitelným tónem, ne nepodobným zvuku zlobivých útrob, učaroval největší nástroj heligón, či, jak někdo říká  bombardón. Tata mě tehdy prozradil, že obliba tohoto nástroja je hluboce zakořeněná i v naší familce. Vlastnil ho tatíkův stréc, opilec a funusové špilař Jáchym a láskyplně nástroji přezdíval basprdelfagot.
A vůbec s ním neměl jednoduchó lajfku. Po odehraný šlusový mávačce musel ještě pravidelně s muzikantama na poradu do paluše a když se pak nad ránem vracel v méně stabilním stavu na hajm, navlečené do basprdelfagotu, vymetl kdejaké pankejt. Je jasná válka, že vlivem četných pádu nástroj ztratil svůj původní tvar a nezřídka ho pré musel muj praděd, kovářské Žanek, ze zmačkanéch plechů vystřihávat a následně bombardón zpasovat a vyklepat do původního tvaru a velikosti. Bohužel se tato situace opakovala podle četnosti pohřbů či svateb v okolí.
Jak příběh, tak nástroj mě fascinoval, stejně tak jeho jadrné pojmenování.
Už od rána jsem se s s tím slovem laskal, když najednó za mnó dosmykovala úča a vaří:
„Cos to řekl?“
„Basprdelfagot“, odvětil sem suše.
„Copak takhle se mluví u vás doma?“ mázla mi sugestivní dotazník.
„Ano“, hodil sem ji podle pravdy.
„A kdo tak mluví.“
„Tatínek“, nabonzoval sem živitela naší familky.
Z teho se vyštajfčila a zamachlavala mě spolu se smraďochem rygólem na retych. A pak že se s pravdó doklape nédál, na retychu měl bét správně zaryglované tata...

S Jarem sme bojovali i na základce a zažívali spóstu lochecu při písemkách. Když bylo třeba něco opsat, rygól se prostě odvzdušnil a kantorka, aby se neudusila měla jen dvě možnosti, opustit cimru, nebo vodmachlovat fenstry. Vobojí znamenalo rozptýlení její pozornosti.

Štyngec třeba vychovával i namistrovaný koc ve šmyrglu. Když nějakou takovó zgómnul jak stojí a tváří se, jako že nad ňu není, stópnul si vedle ni, vypustil krakena a do teho smradu zavařil na plné vál: „Že se slečno nestydíte a ještě tak na veřejnosti!“
Havaj zrudla a hned jak šalina hodila stopku, vystópila a valila pali.

O Jarovi bylo známé, že žral jak protržené. Ale vzdor tomu neměl žádnó vanu, dokonce by se dalo říct, že je vyloženě zdechlé. Energetické příjem ale nijak nevyrovnával. Sportem a pohybem jako správnej člen naší party silně pohrdal. Propagoval myšlenku, že sportovci dělajó naprosto zbytečnó hoknu, jenom o něco lépe, než ti ostatní. Štíhlost přičítal prý vrozenému daru či schopnosti, přeměnit beze zbytku veškerou svoji získanou energii na prd.

Excelentní zvonek se Rygólovi zadařil, dyž sme hrnuli s partyjou šnelcukem z chaty ze spářky. Ve Studencu hlášené těžké hustopeč, fšecky vytápěný kupéčka vobsazený a v uličce kosa jak sviňa. Ale měli sme klikčmena. V Náměšti vystupovala nějaká koc a nechala po sobě jeden volné tympl.
Se slovy: „Já to zařidím,“ naplul tchořův příbuzné mezi zbylý cestující v kukani a začal vypóštět kuřata. Borci a koc začali vařit těžkó vošívanó a netrvalo dlóho a první baba mazala pali. Tím lehce utrhla lavinu a po deseti minutách  vařil štyngec v kupéčku sólo bugy. Když tam za něm někdo strčil dóznu, hned vyvalil baterky, nahodil cóvačku a přidušené votvíral fenstr do uličky s čerstvým luftem. Ve finálce Jara vyvětral důkladně prostor, jak po zásahu cyklonem B, a se slovy  „je to vaše“ nás postil dovnitř.

Poslední zvonek sem zažil s Rygólem u jeho koc na návštěvě před gólkó. Věc se měla tak, že ji nějak nešťastnó náhodó naštěkal do bódy a kocór s mutró vo nějakým potratu nechtěli házet vůbec žádné hantec. Fest se mu vymstilo jeho propagovaný pravidlo, že špičkové technik nepoužívá gumu a klepat v gudjíru, že je pré jak lízat ledňáka přes celofán. Zkoušel fšechny fligny, jak se koc zprotivit, aby se nechcela gólovat, ale  hlášená těžká levandula. Ve finálce ke grilce fakt došlo, vzdor brutální scénce, keró sem na vlastní augle zgóml.

Házel sem sicnu u nich ve šláfcimře, hantýrovali sme o blížící se gólce, když v tem štyngec přehodil koc peřinu přes dóznu a pyrotechnicky zabzdil. Kocór sebó mrskal jak při padócnicovým záchvatu, ve snaze dostat se ze smrtící zóny pod duchnó, ale Jara to měl už za tu dobu zmáknutý, a neměla žádnó šancu. Když její odpor pominul, objevil se na tchořově tváři potměšilé lochec a budócí ženich hókl:
„Když se chceš gólovat, tak inhaluj!“