Zima bez vody. Reálné!

V několika obcích na Šluknovsku hrozí, že jejich obyvatelé budou zcela bez vody. Ve studnách prostě v důsledku sucha není. A cisternami lze obce zásobit jen do té doby, než uhodí mrazy.

Alespoň tak to sdělila zpráva z tisku. Při pohledu z místa vzdáleného několik desítek či set kilometrů je to jen lokální obtíž. Obyvatelům Mikulášovic či Filipova ale možná připomíná apokalypsu. Co s tím?

V poslední době často slýcháme o katastrofálním suchu. Historicky přitom nejde o nic nového. O podobných pohromách se zmiňuje i Kosmova kronika. Pravda, zahrnuje také pověsti. Takže ji musíme brát s rezervou. Ale co třeba paměti Františka Vaváka, legendárního statkáře a písmáka z přelomu 18. a 19. století? Ten zaznamenával velmi pečlivě jednotlivé roky. Vzpomínal i na sucho ze svého dětství. V roce 1747 kvůli němu bylo velice málo obilí. V prvních letech 19. století se situace opakovala. Obilí prý někdy ani nevzešlo, tráva usychala. A co hůř, na pastvinách vedrem a žízní zmíral dobytek.

V modernější historii najdeme doslova brutální rok 1947. Tehdy prý nepršelo (až na drobné výjimky) od dubna do listopadu! Kvůli nedostatku šrotu se prý vybíjela prasata, sedláci jezdili sekat seno do opuštěných Sudet. Obrovské objemy obilí se musely dovézt ze Sovětského svazu.

Je zajímavé, že historie hovoří o obrovských škodách v zemědělství. Neobjevují se zmínky, že by nebylo co pít. Možná voda chyběla i ve studních. Ale v žebříčku hodnot obyvatele 19. století byly rostliny a dobytek na první místě.

Možná ale také, že podzemní vody to prostě ustály. Půda zadržovala vláhu déle než dnes. Nebylo tolik studní a stavebních zásahů, které by narušovaly prameny. A tak dále…

Těžko si představit, že tehdy měl někdo jinou než kopanou studnu. Zatímco dnes se především vrtá. Leckde i do hloubky několika desítek metrů. Vyschlé studny nejsou až tak moc výpovědí o nedostatku dešťů. Protože v přehradách a hlubokých zdrojích pro veřejné sítě je vody pořád dost. Problémem je změna krajiny. Změna poměrů na polích, v lesích, v podloží.

Takže asi nezbyde, než nechat mělké studny pár šťastnějším. A celkově obce napojovat na vodovody. Má to ale háček: vlastnictví sítí je rozdrobené. Malá obec může doufat buďto v dotaci, nebo že ji nějaká větší společnost vezme pod svoje křídla. Ale proč by to dělala, když na to doplatí?

A i když obec dotaci získá, dokáže síť provozovat? Většina nákladů jde totiž na její údržbu. Přičemž v obcích s rodinnými domky je prostě na pomyslný kilometr trubek méně platících zákazníků než ve městě. Téma pro stát, dřív než bude pozdě. Nezbývá než podporovat propojování vodovodních řadů, napojování obcí na větší celky a profesionalitu při jejich správě. Protože velké celky to zvládají lépe.