Zelená dohoda, Next Generation, Fond obnovy, Fond oživení, Nástroj pro oživení a odolnost a ještě snad nějak. Dohromady 700 miliard eur na dluh. Jmen hodně, ale účel jediný.
Skeptické, ale rozumné poznámky k Zelenému údělu poslední dobou trousí předseda naší vlády Andrej Babiš. „Musíme být přísně pragmatičtí a racionální. Volám proto po transformaci současného přístupu, vycházejícího většinou z ideologie, v racionální politiku, která sleduje týž cíl, přitom však počítá, analyzuje a pečlivě vybírá nejvhodnější a nejracionálnější řešení,“ prohlásil například 22. června při svém projevu v Evropské radě. Nebo: „...i když máme řadu technologií ve vývoji, stále nemáme jasný způsob, jak dosáhnout ekonomiky s nulovým uhlíkem. Naše cíle by neměly být nedosažitelné; proto bychom měli jasně deklarovat, že uhlíkovou neutralitu bude možné vyhlásit za závazný cíl teprve tehdy, až budou dostupné a ekonomicky přijatelné potřebné technologie,“ tamtéž.
Ponechme nezodpovězenu jízlivou otázku, zda na to Babiš přišel předtím, než loni Zelený úděl v Bruselu podepsal, nebo až potom. Události nedávné byly zajímavější. V pátek 16. července Prahu a Ostravu navštívil Franz Timmermans, místopředseda Evropské komise (EK) odpovědný za počasí v roce 2100, a setkal se, kromě premiéra, s podnikatelskými organizacemi, hejtmany, starosty a s kdekým. Ještě večer předtím Babiš se svými několika ministry, studujíce 3500 stran klimatického balíčku EK, poznamenal: „Ten návrh je podstatně radikálnější a my máme obavy, že bude mít zásadně negativní vliv na náš průmysl a zaměstnanost našich lidí. Jsou tu zvláštní nápady, že už nebudeme vyrábět ani prodávat auta na spalovací motory po roce 2035, to jsou věci, které jsou zarážející, a musíme vědět, kam to směřuje. Chceme jádro, když skončíme spalování uhlí pro teplárenství, potřebujeme přechod přes plyn /.../“
O čem a v jakém duchu se pak v pátek Timmermansova jednání nesla, o tom se neví prakticky nic. Nebyla vydána tisková zpráva, komuniké, nebyla tisková konference. Jen na nádraží, před odjezdem do Ostravy, místopředseda EK mimo jiné pronesl: „Ještě se neshodneme, ale věřím, že k tomu dojde.“ Na čem se neshodli (a na čem případně ano) a s kým? Neméně pozoru hodné jsou další jeho projevy: „V Evropě je třicet uhelných regionů, které vědí, že uhlí nemá budoucnost.“ O elektroautech prohlásil, že je EK podpoří a zadotuje dobíjecí stanice. „Také automobilový průmysl soudí, že právě tohle je třeba udělat, aby se rychle přešlo na elektrovozy,“ pravil Timmermans. Bodejť, když auta se spalovacím motorem EK hodlá zakázat a už nyní je vysoko pokutuje. Podobně uhlí nemá budoucnost, protože mu ho komise zatrhla. Hodně to připomíná marxistickou „poznanou nutnost“. Timmermans ještě poznamenal, ještě než tam dojel, že to chápe i Ostravsko.
A pak, v pondělí 19. července, zavítala do Prahy paní předsedkyně Ursula von der Leyenová. Přivezla, navzdory Timmermansovu „neshodneme se“, schválených 180 miliard korun na oživení ekonomiky. Oživení, které se rozběhlo docela dobře samo nejen u nás, ale prakticky v celé EU. Ekonomiky, která k oživení potřebuje kdeco: zaměstnance, suroviny, komponenty, dopravní kapacity... ale peněz je dost natolik, že inflace sílí.
Těch 180 miliard korun je zlomek obrovského dluhu, který EK hodlá vytvářet a jenž má tolik jmen, až se v tom jeden sotva vyzná: Zelená dohoda, Next Generation, Fond obnovy, Fond oživení, Nástroj pro oživení a odolnost a ještě snad nějak. Dohromady 700 mld. EUR na dluh. Na společný dluh.
Jmen hodně, ale účel jediný. Nebo alespoň ten hlavní: Prosadit politické cíle Evropské komise, tj. zelenou ekonomiku, digitální kontrolu obyvatel, prohloubení integrace (společný dluh) a mohutným přidlužením členských států učinit prakticky neproveditelným jakýkoliv další exit. Fond oživení, respektive jeho splácení, slibuje všechno, co oživující se ekonomika nepotřebuje: nové daně, poplatky, cla, pokuty, regulace.
Dopřejme si ještě jednu otázku nejízlivou. Bylo (by) možné odmítnout? Tedy něco ve smyslu mějte si své fondy, ale dík, my nepotřebujeme? Všechny ty zaměstnavatelské svazy, asociace, hejtmani, opozice, zdravotníci, poplatníci... by spustili povyk, cože to je za domýšlivost, odmítnout takové peníze, kdo si myslí, že je nepotřebujeme, zůstaneme periferií Unie a jestli tím premiér jen nezastírá ten svůj konflikt těch svých zájmů... Politicky prostě nemožné.
Ta situace probouzí jednu historickou asociaci. V mimořádně suchém roce 1947 (tehdy za to ještě nemohl uhlík) jsme museli odmítnout Marshallův plán, jak nařídila Moskva. Pak nám sama poskytla pomoc, načež se Československo stalo jedním ze satelitů socialistického tábora na dalších 40 let. Nyní asi i z dobrých důvodů podobné fondy neodmítáme, ale paradoxně se díky tomu staneme součástí neomarxistických pokusů, jak zlepšit lidi a svět . A zřejmě na déle než příštích 30 let. Jsme v pasti.
Psáno pro Mladou frontu DNES
