V energetice jsou ceny více politickou než ekonomickou kategorií. Kdekdo, hlavně dodavatelé energie, ale i primárních energetických surovin, se odvolává na trh a tržní ceny. Ty však z velké, ne-li největší míry vznikají jako důsledek politických rozhodnutí.
Jednoduchý příklad: ceny benzínu a nafty. Zhruba polovinu tvoří daň z obratu. O té nerozhodla nabídka ani poptávka, o té se hlasovalo ve vládě a pak v parlamentu. Lze namítnout, že základem ceny je cena ropy na světových trzích. Nepochybně. O velikosti nabídky na tomto trhu se ale zase částečně rozhoduje hlasováním – v Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). Ponechme teď stranou vliv spekulantů, na které se drahota v ropě také často svádí, to je téma pro trochu jiný článek. Připusťme jen, že jejich vliv má rozhodně hlubší tržní zázemí (poměr nabídky a poptávky), než rozhodnutí Vladimíra Putina a Angely Merkelové na ceny zemního plynu, o němž se tvrdí, že jeho ceny se od cen ropy odvozují.
Elektřina je zatížena hlasováním mnohonásobným. Zhruba polovinu konečné ceny vyhlašuje Energetický regulační úřad (ERÚ) jako poplatky za přenos a distribuci. To je ještě nejmenší problém, pokud uvěříme, že k rozhodování o výši těchto poplatků má ERÚ reálné podklady o provozních nákladech sítí, investicích a přiměřeném či oprávněném zisku (i když v tomto posledním příkladě bych už o ekonomickém zázemí dost pochyboval). V ceně elektřiny jsou dále ekologické daně, emisní povolenky, příplatky na podporu obnovitelných zdrojů a opět samozřejmě daně „běžné“, v první řadě DPH, která sice vypadá jako přírodní katastrofa, ale o sazbě, jaká bude na to které zboží uvalena, zda sazba běžná nebo snížená, se opět rozhoduje netržně: při sjednávání povolebních koalic, pak ve vládě a nakonec opět samozřejmě hlasováním. To pak může dopadnout i tak, že se obnovitelné zdroje budou dotovat z veřejných obnovitelných finančních zdrojů desetkrát vyšší částkou, než jakou by stát chtěl kompenzovat církvím ukradený a zničený majetek. V případě dotací do soukromých slunečních elektráren se ale nikdo nikoho neptal, kde a jak se na to peníze vezmou. Tady to bylo jasné od začátku.
Zajímavý „tržní“ jev bylo možné pozorovat na podzim roku 2010, kdy se začal rozmáhat svobodný výběr dodavatele elektřiny. Města a obce vyhlašovaly tendry na dodavatele a pak se chlubily, o kolik levněji elektřinu nakoupily a kolik milionů korun ušetřily. Ve stejnou dobu, někdy dokonce ve stejných vydáních stejných novin, si pak „koneční“, či spíše „ostatní“ spotřebitelé četli odborné předpovědi, že se elektřina zdraží o 15 procent, pak jen o 10 procent, nakonec to bylo asi jen o sedm, protože na trhu je vše dražší. Na jakém trhu, pro koho trhu, to už jsme se nikde nedočetli.
O něco lépe je na tom teplárenství, protože topit se dá lecčím a ledasjak, nemusí to být zrovna teplo z centrální výtopny. Ale i v tomto oboru jsou ceny regulovány ERÚ a i v tomto případě se teplárně uznává oprávněný zisk, což samo o sobě ekonomické pozadí cenotvorby rozostřuje (neznám jedinou firmu, dnes ani v minulosti, která se pohybuje nebo se dříve pohybovala na regulovaném trhu a jež by v podmínkách státní regulace vykázala třeba jen v jediném čtvrtletí ztrátu).
Možnost svobodné volby získávání tepla neplatí pro Prahu. Zde jsou obrovské urbanické celky z historických důvodů napojeny na centrální zásobování teplem. Jejich odpojení a přechod na jiný zdroj na základě svobodné volby spotřebitele je asi tak reálný, jako kdyby si obyvatel panelového bytu 2+1 v pátém patře na sídlišti Jižní Město usmyslel na parkovišti mezi bloky vyvrtat vlastní studnu, zbudovat plůtkem obehnanou vlastní budku s čerpadlem, vodovodní řad potáhnout po chodníku a pak po pravené, zateplené fasádě oknem k sobě domů. Úvahu o svobodném odpojení se od městského vodovodu jsem zatím veřejně pronešenu neslyšel, pochopitelně. O svobodném trhu tepla nám, Pražanům, však vysoce postavení politici a věhlasní odborníci vykládají bez uzardění téměř při každé příležitosti.
Pozoruhodný je také trh dodavatelů paliva pro teplárny, respektive to, o čem těžební a teplárenské firmy i politici tak rádi hovoří. O zemním plynu už řeč byla. Černé uhlí se mezinárodně obchoduje, trh zde tedy existuje a k jeho cenám se při sjednávání tuzemských kontraktů pravděpodobně přihlíží. Jen je občas zapotřebí hlasováním zemní plyn zvýhodnit a uhlí znevýhodnit. (Teď se schyluje, zejména na Ostravsku, k hlasování o odpadcích.)
Hnědé uhlí, jímž se v našich teplárnách topí nejčastěji, mezinárodně obchodováno není. Přesto se i v jeho případě hovoří o tržních cenách. Reálně se pohybují v rozmezí od 26 do 80 korun za gigajoule (energie v uhlí obsažené). Inu, kvalita hnědého uhlí je různá a ne pro každou teplárnu vždy vhodná. Ale rozpětí 308 procent?
A to uvažuji jen o cenách, které jsou známy, většina tepláren své ceny s dodavateli uhlí tají. Neznám komoditní trh, kde by ceny byly tajné. A neslyšel jsem ani nikdy o trhu, na kterém by se za dodávku energie platilo vlastnickými podíly (jedna z uveřejněných nabídek pro Plzeňskou teplárenskou loni na podzim – nebyla akceptována).
Ceny se zkrátka tvoří částečně na základě nabídky a poptávky, částečně vyjednáváním a částečně politickými dohodami. Do jaké míry jsou ceny tržní a do jaké míry odhlasované, se ale pozná až z rozpisu vyúčtování. Projevům nedůvěřuji.
