Jistěže je to boj proti automobilům

"Problémem současnosti je, že si auto může v Evropě dovolit prakticky každý." Evropská politika směřuje k tomu tento problém odstranit.

Otevřený požadavek na omezení svobody pohybu vyjádřil novinář Roman Šitner v článku Německé dilema (LN, 20. října, str. 10). Záminkou mu byl povzdech generálního ředitele společnosti Volkswagen Herberta Diesse, že Evropa bojuje proti autům, přičemž Diess měl pochopitelně na mysli nově Evropským parlamentem odhlasované snížení emisí oxidu uhličitého v roce 2030 o 35 % proti roku 2020.

„To ale není žádná válka proti automobilkám,“ odpovídá mu Šitner. „To je naprosto nevyhnutelný postoj politiků. Problémem současnosti je, že si auto může v Evropě dovolit prakticky každý. To ale není dobré ani pro silnice, ani pro parkovací místa a ani pro města.“ Jako řešení připomíná elektromobily a dodává jako nezvratný fakt, že „...auta nejspíše zdraží a budou méně dostupná.“

Šitner velmi bystře odhaluje cíle i strategii současného politického vedení EU a většiny členských států. Liberálové nebudou bojovat proti kapitálu a soukromému podnikání (automobilkám), ani nebudou nikomu nic zakazovat. Jen postupnými restrikcemi a nařízeními způsobí, že si auta většina lidí a rodin nebude moci dovolit. Což ovšem nebude průvodní jev, ale cíl.

Nemusí růst jen pořizovací hodnota vozů. I cena elektromobilů zřejmě bude klesat. Neúnosnými se stanou provozní náklady, které již teď rostou nejen v důsledku rozhodnutí ropného kartelu OPEC a Donalda Trumpa, ale např. také městských zastupitelstev uvalujících daň z parkování na veřejných komunikacích. Dále tu máme daň spotřební na pohonné hmoty, daň silniční (zatím jen na vozy používané služebně), dálniční poplatky. V západních evropských státech se vybírá daň z vlastnictví automobilu. To vše lze použít k regulaci svobodného pohybu osob. V Německu velká města přistupují k zákazu užívání některých typů aut, byť legálně nabytých a k provozu podle všech technických předpisů způsobilých. Důvodem jsou vysoké emise. Nejde přitom o to, že emise rostou. Jen se mění zákony, které jejich množství omezují.

Emise zmiňuje i R. Šitnar ve svém článku. „Je ale třeba připomenout, že Volkswagen podváděl při měření emisí. V souvislosti s tím umře předčasně jen v Evropě 5000 lidí každý rok. A Diess mluví o hysterii.“

Nebudu v žádném případě obhajovat podvod VW. A nechci být ani morbidní, ale dokud nebude zveřejněn alespoň jeden úmrtní list jedné z těch 5000 obětí automobilových emisí, jsou podobná vyjádření jen manipulativní interpretací jakési počítačové simulace, matematického modelu, statistické korelace či hypotetické extrapolace. Vzpomeňme jinou automobilovou aféru z nedávné doby. Tu, že automobilky nechaly pod vědeckým dohledem skupiny osob dýchat emise oxidů dusíku, tedy plynu, kvůli kterému nesmějí po některých německých městech jezdit starší diesely. Vypukl skandál, že se pokusy konaly na lidech. Z toho lze vyvodit, že dosud se žádné podobné pokusy s lidmi nekonaly. Přesto jsou směrnicí EU striktně uváděny limity koncentrací NOx, které když se překročí, platí se pokuty. Kde Evropská komise k těmto limitům přišla? Druhé skandální zjištění je výsledek oněch pokusů: ani na koncentrace mnohonásobně vyšší lidský organismus nijak nereagoval.

Východiskem mohou být elektromobily, jak naznačují EK, ekologisté, klimatický panel OSN, Šitner, aj. Východiskem pro automobilky i obyvatele planety. Ale: jsou drahé, tedy jen pro příjmově vyšší vrstvy. I kdyby byly cenově dostupné, bude jich málo. Nebude dost elektřiny. A bude jich málo a zároveň budou drahé, pokud budou sdílené.

Ptáte se, k čemu by omezení svobodného pohybu bylo dobré? Odpověď je snadná: ke zjednodušení a upevnění vlády. Už komunisti to věděli a proto zakázali cestovat. Nejen do zahraničí. Někteří lidé měli soudní zákaz vstupu do měst. V Sovětském svazu se cestovalo jen na povolení (na bumážku) a opět někteří občané, zpravidla disidenti, se nesměli přiblížit k velkým městům na určitou vzdálenost. Ta zpravidla činila sto verst, proto se jim říkalo stoverstníci.

I v době perestrojky komunisti na omezení svobodného cestování úpěnlivě trvali a věděli proč. Lidé, kteří nemohou svobodně cestovat, budou žít tam, kde jim určíte, a budou vykonávat práci, jež jim přidělíte. Budou snášet životní podmínky, které jim nastavíte. K jiným se nedostanou. Když lidem zakážete svobodně cestovat, můžete jim tuto svobodu zpětně na čas propůjčit, třeba za odměnu. Chytré kamerové systémy, satelitní navigace a samořiditelné automobily pak zajistí, že se na cestě neodchýlí od deklarované (a schválené) trasy a že nezmění deklarovaný (a schválený) cíl cesty.