Jasné jako facka

Byli jsme nedávno posluchači diskusí v Českém rozhlase o energetice. Partnery byli profesionální ekologičtí aktivisté. Obě diskuse byly pozoruhodné tím, jak odhalovaly právě tu profesionalitu.

Ekologie je věda. Jako taková je definována předmětem zájmu, metodami zkoumání a způsobem prezentace výsledků. Cílem je poznání.

Aktivismus naproti tomu je povolání, jehož smyslem je prosazování názoru a cílem jeho ukotvení ve společnosti, politice, ekonomice, zákonech, apod. Názor může být politický, společenský, náboženský nebo jakýkoliv jiný. Objektivní skutečnosti nejsou pro názor určující, podmínkou je dostatečný počet stoupenců názoru. Metodou jsou společenská diskuse, demonstrace, nátlakové akce, agrese.

V ČRo došlo zatím jen na diskusi. V té je zapotřebí argumentů. Účinné jsou takové, které podporují názor a metody jeho prosazení. Především tedy takové, které jsou jednoduché, srozumitelné a které, pokud možno, vypadají jako pravdivě či dokonce vědecké.

A nyní už k věci. Jan Rovenský, vedoucí energetické kampaně hnutí Greenpeace, před několika dny diskutoval s Petrem Dolínkem, sociálním demokratem ze sněmovního výboru pro energetiku, o dosažení uhlíkové neutrality ČR do roku 2050 (ČRo Plus, 10. 12.).

Faktem je, že Česká republika v mezičase překračuje své závazky ve snižování emisí skleníkových plynů. Nebo-li, je dále, než se k určenému datu zavázala. Lze jistě vyjmenovat dlouhou řadu opatření, podpor a dotací a zákonných norem, které k tomu vedly.

Přesto aktivisté na to mají jedinou mantru: Vláda nedělá dost. Problém jsou uhelné elektrárny, které vyrábějí elektřinu „na kšeft“ (Rovenský) a není problém je okamžitě „zavřít“.

Petr Dolínek připouští, že podíl elektrické energie vyráběný z uhlí je u nás stále docela vysoký, ale že existuje plán jejich nahrazení novými bloky jaderné elektrárny v Dukovanech, leč dá se předpokládat, že některé státy EU nebudou s tímto plánem souhlasit. A připomíná činnost tzv. uhelné komise, která připravuje státní strategii postupného ústupu od uhlí a v níž jsou Geenpeace zastoupeni.

Rovenský stočil řeč na období po roce 2000. Česká ekonomika rostla, ale emise nikoliv. To je, jak připomněl Petr Dolínek, důsledek státní politiky omezování emisí, důrazu na energetickou efektivnost, dotací na ekologizaci lokálních topenišť a řady dalších programů. „Mě nezajímají řeči, mě zajímají výsledky,“ opáčí Rovenský. „Česká republika nedělá dost ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, které se snaží prokazatelně mnohem víc...“ Co víc, co by bylo dost? „Třetinu našich elektráren můžeme vypnout okamžitě a nemusíme je nahradit ničím, jen skončí ty obludné exporty,“ má jasno Rovenský.

O několik dní dříve byla diskuse v ČRo vedena mezi Petrou Jelínkovou z hnutí Limity jsme my, a Reném Nedělou, náměstkem ministra průmyslu a obchodu. Jelínková požadovala okamžité „zavření“ elektrárny Chvaletice a zákaz prodeje elektrárny Počerady. K argumentu, že „vláda nedělá dost“, připojila jen jeden: podle analýzy Greenpeace elektrárna Počerady svými emisemi zabije ročně 111 lidí.

Podle obou aktivistů náhrada vězí ve využití obrovského nevyužitého potenciálu obnovitelných zdrojů (OZE).

Je tedy otázkou, zda vláda „dělá dost“. V penězích je to jen na podporu OZE nějakých 90 miliard korun ročně (z toho polovina přímo z rozpočtů domácností), další desítky miliard korun v součtu putují na kotlíkové dotace, Novou zelenou úsporám, do zvýšení energetické efektivity, elektromobility, atd... Aby vláda dělala „dost“, chce se tedy, aby odstavovala, zakazovala, rušila... pokud možno hned.

Uhelné elektrárny u nás nevyrábějí jen „na kšeft“. Jsou to systémové zdroje, které kryjí základní zatížení sítě. Pro aktivisty: to je zhruba nejnižší spotřeba elektřiny za 24 hodiny v danou roční sezónu a denní čas. Celková kapacita elektráren v naší zemi je vyšší, proto umožňuje i vývoz elektřiny. Je to výhodnější, než elektrárny průběžně odstavovat a pak zase roztápět. Ono přifázovat uhelnou elektrárnu je trošku složitější a trvá to trošku déle, než zatopit (biomasou) v kamnech na chatě.

Další důležitá vlastnost systémových elektráren je jejich schopnost regulace výkonu. Narozdíl od OZE, ze kterých vyšší výkon nedostanete, i kdybyste je moc prosili, ty jde jen odpojit ze sítě. Regulační výkony se obchodují v aukcích (tzv. podpůrné služby). Jediný obnovitelný zdroj, který je schopný tyto služby nabízet, jsou velké vodní elektrárny.

ČEZ po zprovoznění obou bloků Temelínu odstavil mnohem větší uhelné kapacity, než má tento jaderný zdroj. Není tedy pravdou, že byl postaven kvůli exportu.

Diskutabilní je i často citovaný „obrovský nevyužitý potenciál OZE“. Větrná energie s ohledem na přírodní podmínky zůstane v Česku marginálním zdrojem. Zdroje na biomasu, pokud by se měly stát součástí systémové energetické soustavy, by zanedlouho zbavily naše území všech lesů. Potenciál fotovoltaických zdrojů, stále levnějších a efektivnějších, se vyčerpal v roce 2010, kdy byly zkráceny podpory pro sluneční elektrárny. Někdejší předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, která se o snížení podpor zasadila, je obětí dvou nesmyslných trestních stíhání.

Po fotovoltaice bychom mohli pokračovat ve výčtu nepodařených politických podpor různých alternativních energetických projektů. Biopaliva, která zdražila potraviny a urychlila likvidaci deštných lesů. Systém emisních povolenek, který slušně živí několik burzovních obchodníků, ale na množství emisí skleníkových plynů nemá vliv. Normy pro emise spalovacích motorů, vycucané z prstu, které postupně ničí automobilový průmysl. Atd...

Za nic z toho nemohou ekologičtí aktivisté. Za to mohou politici a vlády, které nedělají dost.