Za bezpečné dodávky kvalitní elektřiny odpovídá ČEPS. Aktivisté ani politici žádnou odpovědnost nenesou a ani si ji nepřipustí.
Tuzemský tisk, tedy i ten elektronický, se vrací k doporučení Uhelné komise ukončit spalování uhlí v ČR do roku 2038. Přemílá porůznu téze energetiků i ekologistů, ale skutečný význam některých takových vyjádření, obávám se, uniká.
Ekologistům vadí, že doporučení Uhelné komise vychází ponejvíce ze studie ČEPS. Vadí jim to natolik, že dva jejich zástupci komisi demonstrativně opustili.
Během podzimu, před zveřejněním výstupu Uhelné komise, ekologičtí aktivisté vzývali jako nejzazší termín ukončení uhelné energetiky rok 2030 a opírali se přitom o jiné studie, jež dokazovaly nejen možnost takové cesty, ale i její nezbytnost v zájmu ochrany klimatu. Tyto studie měla Uhelná komise údajně i k dispozici. Nyní tedy dotčeně poukazují na to, že „jediná relevantní“ studie pro rozhodnutí komise byla ta od ČEPS.
Což je ale jedině dobře. ČEPS je státní podnik, který vlastní a řídí přenosovou soustavu a provozuje centrální dispečink energetické soustavy ČR. O dodávkách a spotřebě elektřiny ví vše, rok za rokem, měsíc po měsíci, hodinu po hodině. Zná příčiny i důsledky výkyvů a má bohaté zkušenosti s jejich řešením. Je subjektem mezinárodních smluv o propojení národních soustav v systému UCPTE a garantem jejich plnění. ČEPS nevlastní jedinou elektrárnu, neobchoduje s elektřinou a netrpí žádnými politickými názory. Mezi všemi zúčastněnými v Uhelné komisi je jediným subjektem, který je ze zákona odpovědný za bezpečnou a kvalitní dodávku elektřiny. Bezpečnou znamená každému v každém okamžiku. Kvalitní znamená při stálém napětí a frekvenci. Kolísání napětí a frekvence může způsobit odstavování nebo poškození spotřebičů: strojů a zařízení, bankovních serverů, řídících středisek, dopravních systémů, apod. Ekologičtí aktivisté mohou mít sebedůvtipnější studie, ale nemají špetku odpovědnosti. A nikdy si ji nepřiznají.
ČEPS tedy je ze zákona povinna připojovat obnovitelné zdroje, pokud splní technické požadavky, a je povinna odebrat jejich produkci elektřiny bez ohledu na grafikon spotřeby. Není tedy tím, kdo by rozvoji OZE jakkoliv bránil. Pouze klade důraz na jejich zálohování. Ústup od uhlí podmiňuje výstavbou nové jaderné elektrárny a dostatečnou kapacitou elektráren na zemní plyn.
Některé jiné studie, mj. i z ministerstva průmyslu a obchodu nebo novější od McKinsey, připouštějí krytí spotřeby dovozem elektřiny v případě výkyvů výkonů OZE. Problém je ale v tom, že tyto výkyvy mohou postihnout velkou část Evropy naráz a elektřinu nebude odkud importovat. Což se stalo například v Německu letos v září.
Rolf Martin Schmitz, ředitel energetického koncernu RWE, si v rozhovoru pro deník Die Welt nedávno postěžoval, že výstavba nových obnovitelných zdrojů v Německu naráží na odpor obyvatel a že Německo nebude vyplácet peníze za udržování záložních kapacit. Naopak stát nabízí kompenzace za uzavírání uhelných bloků, načež bylo odstaveno 11 moderních tepelných elektráren. RWE letos musí odstavit uhelnou elektrárnu Westfalen, kterou za 3 mld. EUR (78,7 mld. Kč) spustil v roce 2014. I proto Německo do budoucna počítá s dovozem elektřiny.
V Rakousku v pátek 8. ledna hrozil rozsáhlý blackout v důsledku kolísání frekvence v síti. Příčinou byl výpadek dodávek obnovitelných zdrojů. Michael Strebl, ředitel společnosti Wien Energie, při té příležitosti zmínil, že před několika lety musely záložní elektrárny na zemní plyn startovat pro podporu sítě zhruba patnáctkrát za rok, v poslední době je to až 240 krát ročně. Páteční událost Rakousko řešilo za podpory uhelných a jaderných elektráren „v okolních zemích“.
ČEPS podobné události nemusí studovat ze zpravodajství. Jako účastník propojené evropské soustavy je řeší „v přímém přenosu“. Dodejme, že narozdíl od Německa ČEPS nakupuje tzv. podpůrné služby, mezi něž patří i platby za udržování záložních kapacit.
A dále: O plánovaném jaderném zdroji v elektrárně Dukovany se často hovoří jako o „drahém a rizikovém“ projektu. Srovnejme: dotace do OZE od roku 2005 do roku 2008 překročily 360 mld. Kč, mimo přímé investiční náklady. OZE dnes kryjí zhruba 9 % spotřeby elektřiny. A jak ukazují rakouské zkušenosti, také ne vždy. Za stejné peníze by už byly dokončeny dva nové bloky v Dukovanech, jejich produkce by pokrývala zhruba 25 % spotřeby elektřiny s koeficientem využití zhruba 85 procent. Co je tedy drahý a rizikový zdroj?
Další tézí, citovanou kupodivu i generálním ředitelem ČEZ Danielem Benešem, je ekonomická nevýhodnost provozu uhelných zdrojů. Emisní povolenky prý mohou být zanedlouho tak drahé, že se uhelné elektrárny ani teplárny nevyplatí provozovat, budou ztrátové.
Ve skutečnosti je ekonomika v současné energetice už jen velmi postranním faktorem rozhodování. Ceny energie jsou určovány především politickými rozhodnutími. Zatímco fosilní zdroje jsou zatěžovány řadou ekologických daní, včetně nutnosti nákupu emisních povolenek, ceny obnovitelných zdrojů jsou odlehčovány systémem dotací z veřejných zdrojů i přímým výběrem ekologické daně od spotřebitelů. Povšimněme si, že ohromně výhodné a stále levnější OZE se u nás téměř přestaly budovat po roce 2010, kdy státní dotace do nich zeslábla. Elektřina z OZE kromě toho neprochází trhem, ale je povinně a v každém okamžiku odebírána za stálé ceny do distribučních soustav. Bezpečnost dodávek, stabilita sítě a náklady na výstavbu a provoz jsou nahrazovány termíny typu „demokratizace energetiky“, případně výzvami „přeformulovat ekonomiku směrem k rovnosti a spravedlnosti“. Hovořit o ekonomických faktorech je v tomto politickém prostředí tedy přinejmenším nepatřičné.
Kdybychom ale experimentálně přistoupili na tuto hru, zcela je pomíjena možnost, že za několik málo let bude elektřina tak drahá, že nákupy emisních povolenek nebudou představovat podstatný náklad.
Přebudovat energetiku je zřejmě nutné a bude i prospěšné. Pokud se ale prosadí ideologie a politika před odpovědností, jeví se posledně načrtnutá možnost tou nejvíce pravděpodobnou.
Psáno pro Mladou frontu Dnes
