dobře jim tak

Jednou rukou s namířeným ovládačem skákal můj syn z programu na program a druhou se cpal cukrovím. Už měla začít naše oblíbená pohádka a pořád nic. Všude reklama, přepínáním skončil na zprávách. Z obrazovky se na nás řítily blikající majáky a zuřivý reportér právě hlásil, že jakási mladá žena nerespektovala policejní hlídku a ujížděla před ní tak nešťastně, že po několika stech metrech ve vysoké rychlosti havarovala a přivodila si zranění neslučitelná se životem. „Musela jet jak blázen, dobře jí tak.“ Zalapal jsem po dechu. „Cos to řek?,“ zvýšil jsem hlas o trochu víc než jsem myslel a vyděsil i sám sebe. Syn věděl, že přestřelil a v mžiku chytil zelenou barvu jako potah sedačky. „To bys vážně někomu přál? Nejdřív přemýšlej a potom teprv mluv. A přepni to už.“ Syn natáhl ruku a přepnul kanál. Pohádka právě začala.

…

Rozdrnčel se zvonek. Podíval se na hodinky, s hrůzou zjistil, že se blíží půl osmá a on ještě není připraven na večírek. Otevřel dveře a přivítal se s Jirkou, kamarádem ze střední. „Ještě musím do sprchy a pak hned jdem,“ oznámil a stiskl na ovladači tlačítko s plusem a pozoroval zelený dílky, jak naskakují na obrazovce. Držel tlačítko tak dlouho, dokud se mu nezdál kravál znělky televizních novin dostatečný tak, aby slyšel i v koupelně. Přes proud vody stejně neslyšel. Tak přemítal. Už je to rok, co se ze dne na den sebral, naházel do stařičké škodovky těch pár švestek co měl a odstěhoval se z města na severu do Polabí. Přivezl si sebou tenkrát na střeše hromadu sněhu, což byl taky jediný sníh široko daleko. Byl pět minut v novým městě a na ten sníh hned zbalil holku. Při té vzpomínce se musel začít smát. Na severu určitě sníh je a tady letos, pro změnu, zase nic. Utíral si záda a věděl, že tam musí zavolat a případně si pro sníh dojede.

„Ježiš dělej!,“ popoháněl ho Jirka hned jak se objevil s ručníkem kolem těla.

„Dyť jo.“

„To sou zas zprávy. Ty vole slyšels to?“

„Co jako?,“ špatně si utřel nohy a do ponožek to šlo ztěžka.

„Včera ňáký dvě děti zajely pod led.“

„Parchanti, dobře jim tak.“ Hned by si za ta slova dal nejradši ránu. Vlastně ani nevěděl proč to řekl. Ale řekl. Nahlas. A bylo ticho. Cítil Jirkův pohled, zrudnul a začal blekotat něco o tom, že se to děje každý rok a jaká je to hrůza. Zrychlil pohyby, naházel na sebe věci a do pěti minut bylo slyšet bouchnutí dveří a šramocení v zámku.

Na náměstí to je deset minut chůze a cestou jsou dvě telefonní budky. První minuli bezděky. U té druhé se zastavil, zkontroloval množství mincí po kapsách a usoudil, že jich má dostatek.

„Hele Jiřino, běž napřed a objednej mi pivo. Jen zavolám domů a přijdu.“

První mince mizely v telefonním automatu. Nejdřív volal domů mámě, z paměti vylovil číslo a namačkal klávesy. „Ahoj mamí!“  

Zůstalo mu ještě hodně mincí, otevřel notýsek a začal volat kamarádům, které dlouho neviděl a přál jim hezké svátky. Ještě chtěl zavolat bývalému kolegovi z práce, ale nikdo nezvedal. Jako posledního si nechal Václava, také kamaráda z bývalé práce. Na rozšafného a ukecaného Vénu zapomenout nemůže, s ním už kredit vyčerpá.

„No prosim.“

„Hezký svátky Véno, tady Honza.“

„Nazdáááár!“

Mluvili spolu dlouho, o bývalé práci, o ženských, o známých. On vždy nadhodil nějaké jméno a Véna vesele vyprávěl.

„A co Michal? Nedovolal jsem se mu. Pozdravuj ho.“

Nastalo dlouhé ticho ve sluchátku. Veselý hlas úplně zmizel. „Ty to nevíš, viď. Včera jeho kluci …  “

Sesunul se v budce na zem. Sluchátko, které mu před tím vypadlo z ruky, se houpalo na šňůře před jeho obličejem. Ani si nevšiml, že ulicí začaly poletovat první vločky.

….

Pohádka skončila a ani jeden jsme si ji neužili. V posteli se ke mně syn přitulil.

„Tatí?“

„No.“

„Víš jak jsem řekl, to u těch zpráv. Jsem to tak nemyslel.“

„Já vím, že né,“ pohladil jsem ho. „Ale jsou věci, který bysme říkat neměli. Nikdy. Protože už to nikdy nemůžeš vzít zpátky. Můžeš si to pak vyčítat a stydět za to třeba celý život.“