Pokaždé když si něco přečtu o rozhodnutí z EU občas nevím jestli mám brečet nebo se smát. A jako důkaz toho přikládám výňatek z jedné práce mého kamaráda, která se jmenuje Negativní dopady vstupu do EU. Je to proto psáno dost nudnou češtinou, ale zase doplněno o všechny paragrafy a podotýkám rok staré.
Aby bylo zabráněno v mystifikaci spotřebitele při zakoupení výrobků s tradičními názvy, které mnohdy vycházejí z regionálních tradičních procedur výroby a zpracovaní, použití specifických ingrediencí, komodit a také metodik skladování, byly v Evropské unii zavedeny směrnice a nařízení, jenž tyto výrobky ochraňují před záměrným zneužitím názvu pro komerční účely a klamaní spotřebitele. K implementaci evropského práva (Nařízení Rady Evropských společenství č. 40/94 o ochranné známce Společenství, Nařízení Rady Evropských společenství č. 3288/1994, kterým se mění nařízení č. 40/94) do práva ČR přispěl novelizovaný zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (s účinností od 1. 4. 2004, jež nahradil stávající zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách).
Ovšem striktní aplikace těchto nařízení a směrnic mnohdy zasahuje do tradičních názvů, které svým obsahem nebo místem původu v názvu či popisu nařízení neodpovídají, ale jejich označení je v místě jejich užívaní natolik zažité, že dochází k mnohým sporům. Nicméně i v těchto nařízeních existují výjimky, které následně popíši, ovšem mnohdy i na ně je vztahována jistá diskriminace. Proto jsou tyto spory řešeny Evropským soudním dvorem a jeho rozhodnutí se dále bere jako právoplatný pramen primárního práva. Pokud toto rozhodnutí není akceptováno, může dojít k finančnímu, či jiném postihu žalovaného subjektu. Tyto spory se vedou o předdefinované množství obsažených látek, nebo jejich názvy odkazující na regiony, se kterými výrobky nekorespondují.
Tento problém se také přenáší na nově vznikající názvy výrobků, jež nemohou obsahovat název dané oblasti výroby, pokud je zdrojem suroviny jiná oblast či země. Je tomu do značné míry právě díky dotační politice unie. Každá země unie má odlišné kvóty na výrobu nejrůznějších komodit, a proto se i jejich cena liší. Faktem tedy je, že vzhledem k absenci cel v Unii, je výhodnější tyto suroviny dovážet ze země, kde jsou více dotovány a tudíž levnější. Dalším aspektem je rovněž rozdílné DPH na komoditu či produkt kde pouhým převozem přes hranici země dojde ke snížení její ceny. Rozdílné měny v zemích EU, které ještě nejsou v Eurozóně, také poskytují mnohdy dostatečnou volatilitu k tvorbě finálních cen. Tyto nejednotnosti pak způsobují, že se mnohé výrobky a komodity převážejí přes celou Evropu a tak likvidují domácí dodavatele, kteří nejsou schopni cenu snížit tak, aby byla jejich produkce rentabilní pro další zpracovatele oproti zahraniční konkurenci.
Nejznámějším příkladem v České republice je kauza Tuzemského Rumu, který se ještě před vstupem do Evropské unie musel přejmenovat. Důvodem tohoto problému byla jednoznačná směrnice Evropské Komise, jenž striktně nařizuje, aby se všechny alkoholické nápoje označené slovem Rum vyráběly pouze z cukrové třtiny, jež je základní komoditou pro výrobu této typicky karibské lihoviny. Tuto základní podmínku tuzemský rum s tradicí již od dob Rakouska - Uherska jednoznačně nesplňoval. Hlavní komoditou pro výrobu lihu je u nás využíván brambor nebo obilí. S podobným problémem se v roce 1995 setkala rakouská firma Stroh, kde k výrobě rumu používají melasu. Rakouská společnost pro řešení tohoto problému zvolila pouze vypuštění slova Rum z celého názvu na etiketě. V našich zeměpisných šířkách ovšem problém eskaloval sporem o značku „Tuzemák“, kterou již od roku 1997 měl zaregistrovanou lihovar Thul z Mikulovic pod číslem 134539 v souboru EU o registraci ochranné známky. Čeští lihovarníci o tuto značku vedly dlouhý spor a to z toho důvodu, aby byla zachována tradiční receptura pod jednotnou značkou a nedošlo tak k poškození dobrého jména tohoto tradičního alkoholického nápoje ze strany některých lihovarů, které by tak mohly v rámci úspor a maximalizace zisku, recepturu svévolně upravovat a zákazník by ztratil absolutní přehled nad tím, který z těchto nápojů je ten pravý podle původní a tradiční receptury.
Aktuální záležitostí řešenou Evropským soudním dvorem je tradiční mléčný výrobek Pomazánkové Máslo, který podle nařízení Rady o společné organizaci trhů č. 1234/2007 (Úřední věstník L 299, 16.11.2007) nesplňuje základní požadavek na označení mléčného výrobku máslem, pokud neobsahuje 80 až 90% mléčného tuku, dále „tři čtvrtě tučné máslo“ podle tohoto nařízení je definováno obsahem 60-62% a „polotučné máslo“ 39-41% mléčného tuku. Tento spor se datuje od roku 2004 až do současnosti. Dne 30. 9. 2010 Evropská komise rozhodla, že podá na Českou republiku žalobu za porušení Smlouvy o fungování Evropské Unie podle čl. 258 kvůli používání názvu „pomazánkové máslo“. Naši výrobci mléčných výrobků se ovšem hájí tradicí této značky na českém trhu a hodlají v tomto sporu argumentovat již platnými výjimkami pro Velkou Británii, Německo a Španělsko popsané v příloze I nařízení Komise (ES) č. 445/2007. Poukazují tak na diskriminaci oproti těmto zahraničním výrobcům, kterým tato výjimka byla udělena v roce 2006 na základě příslušných do té doby platných evropských norem. Ovšem Česká republika ještě před zahájením celého sporu, podala Komisi dne 18. června 2004 oficiální návrh výjimky na zařazení označení „pomazánkové máslo“ do přílohy příslušného nařízení Komise. Obsahem tohoto nařízení je povolení tradičního názvu výrobků, které se svým názvem od nařízení popisující jednotlivé výrobky odchyluje. Tato výjimka byla ze strany Komise zamítnuta s odůvodněním pro zabránění dalšího rozšiřovaní tohoto seznamu, kde pouze uznala výjimky uvedené v příloze na tradiční označení výrobků podané do roku 1997, což je také chápáno jako diskriminace, protože v této době naše země ještě nebyla součástí EU. Ze strany Evropské komise bylo jako alternativní název navrženo „polotučné máslo“, ovšem tento požadavek by znamenal pro tento výrobek zvýšení podílu mléčného tuku na výše referovaných minimálně 39% hmotnostního obsahu a tak by postrádal svůj současný dietní charakter. V české republice je výroba pomazánkového másla upravována ustanovením §1 písm. q vyhlášky č.77/2003 Sb. kde je dále „pomazánkové máslo“ popsáno jako mléčný výrobek ze zakysané smetany, obohacený sušeným mlékem případně sušeným podmáslím, dále obsahuje nejméně 31 % mléčného tuku a nejméně 42 % sušiny z hmotnosti výrobku. Vyhláška sice obsahuje transpozice některých evropských směrnic, ale ty se pouze týkají zahuštěných a sušených mléčných výrobků a kaseinu. Česká republika tak bude respektovat označení „pomazánkové máslo“ až do výroku Evropského soudního dvoru. Tento spor se stále vede a doposud nebylo rozhodnuto. Dle mého názoru je zde také třeba brát na zřetel fakt, že v naší republice se mnohdy hovorovým označením „máslo“ rozumí roztíratelná potravina z tuku, bez ohledu na aspekt kolik tuku obsahuje a jakého je původu, což je také jednou z podmínek pro zařazení na seznam výjimek obsažených v příloze I nařízení Komise (ES) č. 445/2007, jak již bylo popsáno. Tento spor je řešen ESD ve věci C-37/11: Žaloba podaná dne 25. ledna 2011 — Evropská komise vs. Česká republika zveřejněné v Úředním věstníku C 080, 12/03/2011 S. 0016 – 0016.
EDIT: Opravdu potřebujeme aby o každé prkotině rozhodoval předražený Evropský soud!?
