Někdy mě přijde, že veškerá diskuze kolem opakujících se recesí je srovnatelná s polemikou jak naplnit staré děravé vědro. Záměrně píši staré a děravé, protože pod tím vědrem si představuji současný systém vládnutí a přerozdělování.
Zastupitelská demokracie vznikla v době, kdy většina populace byla negramotná v počátcích industriální doby. Přístup k informacím mnohdy trval i měsíce, než se příkladně zjistilo, co se stalo na druhém konci světa. A to stejné platilo i pro obchodování na trzích s tehdy prvně vznikajícími akciovými společnostmi. Jednoduše pokud se někdo v Praze rozhodl koupit příkladně akcie Orient Expersu musel tak učinit sám nebo bylo třeba někoho vyslat do Londýna nebo Amstrdamu. Vše se začalo postupně měnit a vynález telegrafu začal postupně svět zmenšovat. Poté přišlo rádio televize a dnes to je výpočetní technika. Způsob komunikace se změnil, ale systém vládnutí zůstává s malými obměnami až dodnes stejný. To stejné se ale nedá říct o trzích. Ty dnes maximálně využívají výdobytků informační doby, ve které dnes žijeme.
Do jisté míry se říká, že platí pravidlo, kdy pro razantních propadech na světových burzách se do reálné ekonomie tato krize promítne zhruba do půl roku. Dalo by se říct, že je to dostatečná doba na to, aby příslušné orgány mohli reagovat a zakročit. Ovšem politik nemůže mnohdy reagovat ani v takto dlouhé době. Důvodů může být hned několik, ale povětšinou to stojí na problému přiznání chyby. Po bitvě se vždy objeví spousta generálů, kteří jednoznačně prokáží, že emitentem chyby je špatně nastavený systém. Okamžitou reakcí tak bývá vytvoření příslušné normy či zákonu, který tak vytváří pomyslnou záplatu na našem starém a děravém vědru. Jistě dnes už to není dřevěné vědro, ale třebas plechový nebo plastový kbelík. Máme v ústavě oproti původní zastupitelské demokracii implementovaný třebas ústavní soud nebo možnost odvolat se na mezinárodní organizace.
Tato fakta, ale nejsou nic v porovnání s možnostmi, které se dnes využívají k obchodům na burze. Většina obchodů probíhá v řádu sekund a za pomoci výpočetní techniky a možnosti všelijakých inteligentních pokynů. V tomto porovnání pomyslný plastový kbelík, který je určený na přepravu vody je současná burza jako super výkonné čerpadlo s přesným dávkováním pomocí krokového motoru, který umožní v sekundách transferovat hektolitry vody.
Když se toto čerpadlo zadrhne okamžitě je jasné, že bez přísunu prostředků nastane problém a čím více toto čerpadlo přečerpávalo tím větší máme problém. Pod heslem „too big to fall“ (příliš velké, aby mohly padnout) děravým kbelíkem se záplatou prostředky přeléváme. A čím více prostředků se zněj vytrácí tím více krizi napomáháme, protože musíme do kbelíku nalít více prostředků než je jeho obsah. Ztrátami jsou nejrůznější korupce, složitosti v legislativě, která ve výsledku jen pobízí, aby někdo nalezl skulinku, nebo případně to, že se rozhoduje přes složitý byrokratický aparát, který sám na svůj provoz pozře hromadu prostředků.
Pokud se teď ve světě objevují spontánní hnutí, která chtějí změnu systému, jaké mají možnosti? Od většiny z lidí, kteří se těchto demonstrací účastní se nedozvíte jak by to podle nich mělo vypadat. Jen instinktivně cítí, že je třeba změny systému. Hold stojíme na pokraji změny kdy se politický systém z doby industriální zákonitě musí přeměnit na systém doby informační. A opravdu to není jen o náboru voličů přes internetová média nebo možnosti volit online.
Když sleduji evropské nebo americké politiky, přijde mi jako by řešili jak moc velký kbelík bude třeba a kolik děr v něm se dá ještě tolerovat a hlavně kde vzít novou vodu. Když se jim opět podaří ono pomyslné super výkonné čerpadlo uvést do pohybu, jako by opět za čas do kbelíku svým ohromným tlakem udělalo novou díru, kterou je třeba opět zalátat. A tak se nám zvyšují daně. Hlavně je teď trendy zvyšovat ty nepřímé jako DPH nebo za úřední úkony a soudy. Vytloukání dluhu dluhem ostatních dokonce položilo slovenskou vládu.
Neustále je nám z médií vtloukáno do hlavy, že selhal kapitalizmus a demokracie, ale jak sem popsal, systém ve kterém žijeme, je jen pokřiveným paskvilem původních myšlenek. Protože nechci žít s pocitem, jak se nám vědro rozpadá, hledal jsem alternativy.
A tak sem se dostal ke knize Hanze Alberta II von Lichenstein Stát ve třetím tisíciletí. A jaké je jeho řešení. Přímá demokracie. Přesunout výkonnou moc a výběr daní blíže k lidem tak, aby si o všedních záležitostech rozhodovali na úrovni kde je nejlépe vidět, co je třeba udělat než nesmyslně peníze točit přes vládu či EU. Umožnit odvolatelnost politiků referendem, případně navrhnout za pomoci referenda změnu stávajících zákonů. Zamezit vzniku deficitních rozpočtů přímo v ústavě. Snížit daně a tak zamezit politikům ve tvorbě populistických programů kde se všichni předbíhají v tom co všechno jako občané dostaneme z peněz, které nám předtím vybrali na daních. A to nejdůležitější suverenita státu s možností občanů pokud chtějí se trhnout a vytvořit si vlastní uskupení pokud to tak cítí.
A jak to zařídit v duchu španělského hnutí M15. Demokracia real ya! (Demokracie právě teď!) Násilná revoluce bude plodit jen další násilí. A já nechci čekat na dalšího Hitlera, Lenina, Napoleona…
