Když mi včera ráno zavolal Karlův syn Leoš, že Puma nedojela 7. etapu, tak jsem jen stěží zadržoval slzy.
Aby člověk mohl být v něčem dobrý, musí mít talent, touhu a vůli. Ale aby mohl být nejlepší, k tomu je potřeba něco víc. Musíte to, co děláte, milovat. A právě takhle to Karel měl s auty a závoděním.
Potkali jsme se poprvé 4. srpna 1995 v Paříži na startu rallye Paříž-Peking. Přestože jsem byl úplná nula, tak mi poradil a pomohl. On už tehdy byl v Tatrovce ikonou ověnčenou spoustou úspěchů. Já se tam ocitl jako naprostý začátečník bez jakýchkoliv zkušeností… O tři roky později jsem měl šanci jako nový manažer týmu pro Paříž – Dakar 98 a současně jako jeden z účastníků.
V roce 1998 jsem jel jako Karlův navigátor, poprvé s Tatrovkou přezdívanou „Puma“. Při tomhle závodě jsem si u Karla naplno uvědomil spoustu důležitých věcí. Že je ve svém oboru skvělý, ale nepotřebuje to dávat druhým okázale najevo. Že lidi kolem sebe podporuje a pozvedává, nikoho nenechá ve štychu.
O jeho povaze hodně říká i to, že dříve nedojeli s posádkou závod jen proto, že pomáhali na náročném úseku ostatním autům vyhrabávat se z písku a ztratili tak čas. Nikdy mu nešlo o vítězství za každou cenu, naplňovala ho radost ze závodění jako takového.
Přestože za život vyhrál šestkrát Dakar, dostal od prezidenta vyznamenání a jen málokdo v Česku a na Slovensku by neznal jeho jméno, pořád zůstával stejný. Skromný a poctivý chlap z Frenštátu, kterého si budu vždycky vážit a vzpomínat na něj jen v dobrém.
