Incident s bandity nás vyděsil, ale rychle se to otočilo do euforie. Jsme živí a zdraví, sice jsme přišli o kamion a spoustu náhradních dílů, ale všechno dobře dopadlo. A my mohli zkusit jet o vítězství.
Navíc ředitelství přidělilo přepadené Tatře náhradní čas a kluci tak mohli pokračovat v soutěži. A to dokonce na třetím místě. Ruské naděje na úspěch už skončily v dunách, Kamazy nevydržely. Mitsubishi už bylo taky mimo hru. Mezi naše kamiony se vklínil japonský veterán Sugawara s Hinem. A za posádkou Milana Kořeného byla propast několika hodin.
Po polovině soutěže jsem už věřil ve vítězství. Karel jel skvěle, je to dakarský mistr. Nová Tatra Puma šlapala jako hodinky. Moje tělo si už zvyklo na natřásání a houpání, a fungovalo, jak má. A jako navigátor jsem si dával pozor na chyby.
Ale i když jsme vedli s velkým náskokem, člověk musí být ve střehu. Malá chyba může všechno zhatit. Kolik jsme viděli každý den v písku zahrabaných aut… A spoustu těch, jejichž technika už nevydržela. Stačí chvíle nepozornosti, něco přehlídnout v roadbooku, a bloudíte hodiny.
Karel i Radek sledovali všechno před sebou jak ostříži, zrádný měkký písek nebo solisko by mohly znamenat zapadnutí a zdržení s vyhrabáváním. Balvany na pistách mohou zase zničit pneumatiku. S každým dalším dnem, jak jsme se blížili k Dakaru, stoupala nervozita. Snažili jsme se to překonat vtípky, žertováním, povídáním o kde čem. Musel na nás být zajímavý pohled. Špinaví, zaprášení, zarostlí, unavení, ale pořád s jiskrou v oku, pořád dost energie.
Poslední ostrá etapa byla z mauretánského Boutilimitu do senegalského Saint Louis, 166 km dlouhý speciál. I tady byly zrádné písky, hluboké koleje, občas hustý porost. Ale dali jsme to, Milan Kořený si dokonce připsal etapové vítězství.
Trochu nás chvíli vyděsilo, když nám pilot televizní helikoptéry zapomněl vyzvednout fotografa Pepu v poušti a ten se dostal na spoj do Saint Louis na poslední chvíli.
A tak jsme se v Saint Louis sešli všichni, čekala nás dobrá večeře a konečně i pořádné sprchy. Po třech týdnech v poušti to byla paráda.
A pak poslední den. Poslední „plážová“ etapa ze Saint Louis k Růžovému jezeru, tradičnímu dakarskému cíli. Pár kilometrů v písku, davy diváků. I tady se může Dakar prohrát a právě Karel Loprais by o tom mohl vyprávět. Zvládli jsme to. Nechali jsme starého pána Sugawaru se ukázat, a i ten si připsal etapové vítězství. Když jsme přijeli k cílové rampě s českými vlajkami, byl to úžasný a nepopsatelný pocit.
I chlapům se derou do očí slzy. Když jsem měl v rukou toho svého Tuarega, říkal jsem si, jestli to není jen sen. Nebyl. Byla to skutečnost. Vyhráli jsme. Naše parta byla úspěšná. Milan Kořený s Jardou Lamačem a Martinem Kahánkem dojeli třetí. A Standa Zloch v kategorii motocyklů dojel na 10. místě. Životní zážitek skončil a navždy zůstaly vzpomínky. Na toho Tuarega jsem hrdý. Stejně jako na to, že jsem měl tu čest být v posádce s legendou jménem Karel Loprais a že jsem nezklamal. Dodnes rád vzpomínám na to, jak skvělou partu lidí se nám podařilo dát dohromady.
